Čekáme postižené dítě: S Pavlem to byla velká láska a brzy na to jsme měli i svatbu. Bydlení jsme měli, zázemí také, finančně jsme si nevyskakovali, ani nestrádali. Pro miminko jsme se rozhodli téměř okamžitě. Dlouho to netrvalo a zadařilo se. Těhotenský test pozitivní, tak jsem se ihned objednala k lékaři na potvrzení těhotenství. „Jste v šestém týdnu, vše odpovídá a je to v pořádku,“ zněla mi v hlavě slova lékaře. Dokonce už tlouklo srdíčko, tak jsem si v ordinaci i poplakala, štěstím! Objednali si mě na další kontrolu a já se vznášela na obláčku.
Na další kontrole bylo vše v pořádku. „Dám vám žádanku na podrobnější vyšetření, kde se zjišťují případné vady a jestli miminko roste, jak má,“ informoval mě lékař. „Je to běžný postup, nebojte se.“ Byla jsem poprvé těhotná a tak jsem samozřejmě měla načteno, co vše mám absolvovat. Objednala jsem se tedy a považovala to za rutinu.
Něco není v pořádku
Nastal den D, manžel šel se mnou, přece jen to byl první větší ultrazvuk a možná už nám řeknou i pohlaví miminka! Sedli jsme si do čekárny a čekali, než nás zavolají. Do ordinace nás zavolala příjemná sestřička. „Tak se nám tu položte, uvolněte se a já vám vše ukážu,“ usmívala se na mě lékařka. Postupně nám ukázala ručičky, nožičky a kde všechno má. U hlavičky se zastavila a na chvíli se jí úsměv ztratil z tváře. Něco se jí nezdálo na hlavičce, úplně jsem nerozuměla, ale v obličeji a na krku. „Hlavně nepropadejte panice, může to být jen špatně viditelné, pro klid duše vás odešlu na podrobnější vyšetření.“
Vyšetření jsme absolvovali za týden, potom přišel verdikt. Potvrdilo se podezření lékařky a my čekáme dítě s Downovým syndromem. Z předešlého ultrazvuku už víme, že je to pravděpodobně holčička. Najednou jsme byli postaveni před hotovou věc a museli se rozhodnout. Necháme si miminko nebo ukončím těhotenství? To rozhodování bylo mučivé, kdo nezažil, nepochopí. Jeden den jsme byli rozhodnuti těhotenství ukončit a další den se nám to rozleželo a pořád dokola. Blížil se termín, do kdy jsme se měli rozhodnout. Copak můžeme to děťátko jen tak zabít? Viděli jsme na ultrazvuku už malého človíčka, zřejmě holčičku, naši dceru. Co když je zdravá a my ji jen tak zabijeme? I takové věci se stávají.
Rodiče jsou proti
Nebylo to vůbec jednoduché, ale padlo rozhodnutí. Děťátko si necháme. Prostě to zvládneme. Nejsme nijak přehnaně věřící, ale nemohli jsme ho dát pryč. Víme, že to bude těžké. Ale co nás úplně dostalo, byly naše rodiny. „Copak jste se úplně zbláznili, víte jak těžké je to s postiženým dítětem?“, říkala moje mamka. „Co s ním bude, až vy nebudete, budeš u něj uvázaná doma.“ Manželovi rodiče měli podobnou reakci. Já je chápu, mají o nás starost. První vnouče a postižené, i pro ně je to jistě šok. Neslyšeli jsme slova podpory, jen tlak na to, abychom se „toho“ zbavili. Jen můj taťka mi potají řekl, ať se rozhodneme jakkoliv, že je to naše věc. Chápu ho, nechce mít zle s mámou. Mamka to nese těžce, myslím, že se i stydí, co řeknou lidi, že má postižené vnouče.
Měla jsem trochu strach z toho, že i lékař nás bude tlačit, abychom ukončili těhotenství. Ten byl překvapivě nejvíce v klidu. „Je to vaše rozhodnutí, vy musíte zvážit, zda to zvládnete, my to budeme respektovat“.
Momentálně jsem v šestém měsíci těhotenství. Víme, že to jednoduché nebude. Snažíme se nastudovat všechny dostupné informace, dokonce jsme si vyhledali nejbližší podpůrnou skupinu rodičů dětí s Downovým syndromem. Výbavičku už máme skoro nachystanou. Bohužel postoje našich rodičů se nezměnili, doufáme, že se do holčičky zamilují, jak ji uvidí. Stále v nás však doutná jiskřička naděje, že vyšetření se mýlí a miminko bude zdravé.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
