Málem jsem se rozvedla: Do redakce nám dnes přišel opravdu zvláštní e-mail. Pisatelka Petra uvádí, že jde o událost starou několik let, ale že rozhodně stojí za to se s ní svěřit.
„Všechno to začalo docela nenápadně,“ otevírá své psaní. „Toho večera se Vítek hodně zdržel. A to nikdy, ale opravdu nikdy bez ohlášení nedělal. Děti už dávno spaly a já se stále dívala do tmy na ulici a hledala známou postavu svého manžela. Nemohla jsem se zbavit podivné úzkosti, určitě se mu muselo něco stát. Vždyť měl být doma už několik hodin!
Snad už podvacáté toho večera jsem se natáhla pro telefon a vytočila Vítkovo číslo – odpověděla mi však zase jen hlasová schránka. Začala jsem vážně přemýšlet o tom, že zavolám do nemocnice, na policii…Ale co jim řeknu? Že můj manžel nepřišel dnes domů? Vysmějí se mi jako nějaké hysterce.
Konečně se ozvalo rachocení klíčů v zámku. Rozběhla jsem se do chodby a uviděla Vítka. Je tady! Vydechla jsem úlevou … nebo spíše překvapením. Něco mi na něm nesedělo.
„Ty jsi opilý?“ zeptala jsem se nevěřícně
„Já?“ Zamumlal. „Jen jedno pivo. No … možná dvě.“ Couvla jsem, jak z něj táhl alkohol.
„Zbláznil ses? Já tu umírám strachy a ty… Je skoro deset, nezvedáš telefony, nedáš o sobě vědět!“
„Ty mě snad špehuješ nebo co!“ Zavrčel a já zůstala oněměle stát. Tohle ještě nikdy neřekl, takhle se obvykle nechoval..
Mezitím se odpotácel do ložnice a klesl na postel. Udeřila jsem na něj, ale jen něco zabručel, otočil se na bok a v mžiku spal. Ani si nezul boty! To jsem nakonec udělala já, svlékla ho a přikryla. Ale celou noc nespala…
Dělal, jakoby se nic nestalo, ale průšvihy se opakovaly
Vstal do práce před šestou jako obvykle, ale odmítal se se mnou o čemkoli bavit. A když jsem mu později zavolala, jen mě odbyl a telefon vypnul. Předtím jsem však slyšela jakoby rušnou ulici. To ale byl určitě nesmysl, vždyť Vítek měl být touhle dobou v práci! Já vím, svou práci právě příliš nemiloval, ale jinak to teď nešlo – byla jsem na mateřské a hypotéka se sama nesplatí.
Bylo mi z toho úzko, ale znovu jsem mu už volat nezkoušela. Bude to muset počkat na večer. Jenže se opakovala situace z předchozího dne. Přišel domů pozdě, namířil si to rovnou do ložnice a i když se tentokrát svlékl, zase okamžitě usnul. A ráno se vytratil ještě dřív, než jsem vůbec stihla vstát.
Vydržela jsem to ještě dna dny. Vždyť já byla tak trpělivá, ale tohle se vymykalo veškerým mezím! Jsme spolu pět let, myslela jsem, že ho znám, a on takhle… Mohla jsem jen hádat, co se mu stalo… Někdo mu ublížil, nedaří se mu v práci, začíná u něj nějaká forma deprese… Ale k čemu mi to bylo, když se mnou vůbec nechtěl mluvit? Proč, když jsme si vždycky říkali všechno?
Došla mi trpělivost a pohrozila jsem mu rozvodem
Tu noc jsem se vzbudila už okolo třetí a nešla spát, dokud zase ráno nevstal. Zase se mnou nechtěl mluvit, ba dokonce se zdálo, že je opravdu nerad, že mě vidí. „Poslyš, takhle to dál nejde,“ uhodila jsem na něj. „Jestli se dneska zase vrátíš domů opilý a beze slova, seženu si právníka a požádám o rozvod a myslím to vážně!
Jen něco zabručel, oblékl se a bouchl za sebou dveřmi. Ale to nemělo být poslední nepříjemné překvapení toho dne. Chtěla jsem jít na nákup a předtím se stavila v bankomatu, protože moje oblíbené řeznictví karty nebralo. Ale na účtu nebylo vůbec nic! Ano, věděla jsem, že jsem ve středu všechno vybrala, jenže teď už by tam měla být Vítkova výplata. Co se to jenom děje? Zase jsem mu zkoušela volat, ale jednoduše mi to típl.
A večer… večer se pro změnu domů nevrátil vůbec. Bylo už k půlnoci, když jsem se celá zoufalá dovolala na policii a zmateně jim všechno vysvětlila. „Nemůžeme vyhlásit pátrání, vždyť se mohl zase jen někde zdržet v hospodě, paní!“
„Nikdy se takhle nechoval,“ vysvětlovala jsem. „Bojím se, že se mu něco stalo.“
„A obvolala jste jeho kamarády a známé? Zeptala se, kdy odešel z práce?“ Ne, musela jsem přiznat, že mě tohle nenapadlo. Poděkovala jsem a zavěsila. Možná jsem byla opravdu jen zbytečně hysterická. Zavolala jsem své i jeho rodině, přátelům, na kterém jsem měla kontakt, ale nikdo nic nevěděl. Nakonec jsem zavolala i na noční recepci ve Vítkově kanceláři.
„Pan V. už u nás skoro týden nepracuje,“ odpověděl mi ženský hlas, když jsem se představil.
„Jak nepracuje?“
„To nevím. Je mi líto, že vám nemohu pomoci,“ odpověděla a zavěsila. Znovu jsem volala Vítkovi, ale i když telefon zvonil, nikdo to nezvedal. Pomalu se blížilo ráno. Krucinál. A to jsem si dneska domluvila s rodiči, že mi děti pohlídají a já zkusím na pár míst odnést svůj životopis, protože druhý syn měl za pár měsíců nastoupit do školky…
Ani nevím, jestli jsem byla víc naštvaná nebo zoufalá. A z téhle letargie mě vyrušilo zachrastění v zámku.
Styděl se mi říct, co se stalo, tak mě radši vyděsil k smrti
Ještě než se dveře otevřely, chtěla jsem na něj křičet, ale když jsem svého manžela po tak dlouhé době uviděla… Vítek stál ve dveřích. Bledý a schýlený jako vždy, ale střízlivý. Unavený, s tmavými kruhy pod očima.
„Kde jsi byl?“ vydechla jsem s úlevou. „Co se stalo? V kanceláři řekli, že tam už nepracuješ!“
Těžce polkl.
„Nevěděl jsem, jak ti to říct,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, co mám dělat …“
„Takže jsi pil? Přišel jsi o práci a ještě propil všechny naše peníze?“
„Ne. Chtěl jsem se postarat o svou rodinu…“ Tomu jsem nerozuměla, ale pokračoval. „Opil jsem se jen jednou, poprvé. A pak jsem to předstíral. Aby ses mě nemohla na nic ptát. Bylo to hloupé, vím, ale … já se tak stydím. Zklamal jsem vás jako manžel i jako otec … Chtěl jsem se zachovat čestně a kvůli tomu jsem o všechno přišel. O všechno.“
Bylo mi ho líto. Už jsem se nezlobila, spíš jsem ho měla chuť sevřít v náručí jako malé dítě.
„Povídej, co se stalo?“
„Propustili mě za disciplinární přestupek,“ přiznal.
„Cože?“
A už se to z něj začalo sypat. Nevzal si úplatek. Odmítl před kontrolou ukrýt některé nedostatky ve firmě a šéf to nějak dovedně shodil všechno na něj. Propustili ho. Celý ten týden hledal práci v oboru, ale jeho firma měla kontakty snad úplně všude. Kam přišel, tam před ním zavřeli dveře, jeho staří přátelé se od něj odvrátili… I tu výplatu mu zadrželi ze škodolibosti…
Už jsem to chápala, něco takového by položilo snad každého. Trochu mě utěšovalo, že vyšetřování stále ještě probíhalo, ale stejně to byl podraz.
„Jseš blbec, víš to?“ řekla jsem mu, když se vším skončil. „Že prý ztratil všechno…“ usmála jsem se. „A co my? Tvoje rodina? Dokud máš nás, nepřišel jsi o nic… A ten zbytek, no, nějak to uděláme. Teď půjdu do práce já, uskromníme se… A vůbec, stejně jsi chtěl začít podnikat, tak se do toho pusť, ne? Společně to zvládneme.“
Vítek se konečně usmál…
Ne, nebudu předstírat, že jsme měli na růžích ustláno. To vůbec ne. Pár měsíců to bylo vážně krušné, ale rodina nám pomohla. Z podnikání nakonec nebylo nic, manžel si místo mě na mateřské vyčistil hlavu a nakonec ho na přímluvu kamaráda zaměstnali v jiné firmě. A tam zatím zůstává spokojeně dodnes. Tak, jak se choval jsem mu už dávno odpustila.
A ať je to ponaučením pro všechny ženy, které si tohle přečtou. I když jsou muži silní, někdy je život prostě semele. A od toho jsme tu my, abychom jim pomohli. A že se občas chovají jako opravdoví pitomci? No, to už k nim prostě patří, ne?
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
