Zdroj foto: envato

Máma mě vychovávala přísně: Když si sama vzpomenu na své dětství, tak to byly jen samé zákazy a příkazy. Udělej si úkoly, po škole hned domů, přijď nejpozději v 9 večer, umyj nádobí, pomoz babičce. Nepamatuju si, že by se se mnou rodiče mazlili, povídali, rozebírali se mnou moje starosti apod. Asi měli dost svých.

Moje děti

Já bych ale pro svoje děti chtěla pravý opak. Mám tři kluky ve věku 9, 6 a 3 roky. Všechno s nimi probírám na rovinu. Nic jim bezdůvodně nezakazuju, kromě takových věcí, jako je přebíhání silnice na červenou apod. Ani jim nic nepřikazuju. Prostě se jich slušně zeptám (těch starších), zda by mi nepomohli vyndat myčku, abychom pak měli více času na společné hraní nebo čtení pohádek. Většinou to zabere a doposud mi pomáhají bez řečí.

Moje matka dnes

Když ale moji výchovu vidí máma, zvedá oči k nebi. Jak dlouho ti to může fungovat. Vždyť za chvíli tě poslouchat nebudou a vykašlou se na tebe. To je její nejčastější argument.

Zdroj foto: envato

Prázdniny u babičky

Když jedou kluci k babičce na prázdniny, tak je čeká hororový týden, jak tomu sami říkají. Babička je totiž vychovává podobně, jako vychovávala mě. Jen přikazuje a zakazuje. Po večeři už nesmějí nic sladkého, hrát na tabletu nebo telefonu maximálně hodinu, nutí je chodit ven za každého počasí a ještě přitom sbírat vajíčka nebo uklízet dvůr. Máma si myslí, že jim to prospěje do života, když uvidí, že se to někde dělá i jinak. S tím souhlasím, ale přece jen mám pocit, že je to skok z jednoho extrému do druhého – já jim dovolím téměř vše a má matka jim téměř vše zakáže.

Jak to vidí kluci

Kluci, když přijedou z prázdnin u babičky, si většinou oddechnou, že už je konec, a vyprávějí, co všechno jim zase babička „provedla“. Ještěže tam mají ještě dědečka, který – když babička někam odejde – si je vezme na klín a povídá si s nimi nebo si s nimi hraje. Kluci mi často povídají, že takhle by žít nechtěli a ten nejstarší se dokonce ptá, jak jsem to mohla vydržet celý život, když pro ně je to těžké i týden o prázdninách. Já na to většinou reaguji tak, že jsem neměla na vybranou, a taky jsem neměla srovnání, jak to chodí jinde…

Do budoucna

Nevím, jestli moje výchova a přístup k dětem je dobrý, ale snažím se, aby se cítili lépe než já. Možná to taky není správné, navíc já byla holka a oni jsou kluci. Ale já nechci, aby se podřizovali nějaké autoritě jen proto, že je to autorita. Musejí mít přece svůj vlastní rozum. A jestliže dělají něco, co jim nemůže být životu nebezpečné, tak proč by to nemohli dělat? Vadilo by mi, jen kdyby někomu vědomě ubližovali, ať už dětem, nebo zvířatům, ale to zaplaťpánbůh nedělají. Krom toho jsou slušní, zdraví známé lidi, ve škole na ně nejsou stížnosti. Takže mám pořád dojem, že je vychovávám dobře, nebo aspoň tak, jak nejlíp umím. To vše aniž bych je vychovávala přísně. Budoucnost nejspíš ukáže, kdo měl pravdu, jestli já, nebo moje máti. Pokud se toho tedy ona dožije. Už teď má z těch svých příkazů a zákazů tlak nejmíň 200 na 140.

 

Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno