Přítel mi zničil život: „Nejdřív to byla láska na první pohled, pak se však změnila v noční můru. A přitom to všechno začalo tak nenápadně a já jsem husa, protože jsem si nedala větší pozor, i když nějaké náznaky tam byly…“
Tento dopis nám do redakce dorazil zcela bez podpisu a z jednorázově založeného e-mailu. Nemůžeme vám tedy říct o pisatelce nic bližšího. Snad jen, že jí budeme do dalšího života držet palce.
Můžu si za to sama – neudělejte stejnou chybu
Poznala jsem svého bývalého přítele, budu mu teď říkat třeba Štefan, úplně náhodou. Přijala jsem nabídku do jedné velké firmy a on náhodou vycházel z kanceláře, do které jsem mířila. Jinak pracoval v úplně jiné budově a nejspíš bychom se hodně dlouho nepotkali.
Zůstala jsem první den v práci přesčas, abych se všechno naučila a on za mnou někdy během odpoledne přišel. Byl moc milý. Prý když mě viděl, tvářila jsem se hodně vyděšeně, takže si pospíšil se svou prací a přišel mi pomoct. Lichotilo mi to a byla jsem ráda, že nejsem na všechno sama. Bylo třeba se ponořit hned do několika projektů – šlo o práci pro velkou energetickou firmu, ale víc vám neprozradím. I tak se možná najdou lidé, kteří mě v tomhle vyprávění poznají a nebudou chtít věřit mojí verzi.
Odcházela jsem z práce a pozdě večer a Štefan mě doprovodil až domů. Prý, aby se mi něco nestalo. I jinak byl hodně pozorný, každou chvíli se pro mě stavil autem, zval mě na kávu, zařizoval setkání se šéfy, když bylo třeba – nejdřív jako pozorný kolega z práce, potom jako přítel. A netrvalo dlouho a sestěhovali jsme se k sobě. On bydlel jenom v pronájmu, takže se mu můj byt po rodičích hodil.
Chtěl dělat v bytě úpravy a já nakonec kývla
Bohužel se skoro od prvního dne začal chovat, jakoby mu to tam patřilo. A víte co? Mně to vůbec nedošlo. Rodiče byli totiž pro mě stále otevřená kapitola – odešli náhle a já se nějak nedokázala přemluvit, abych byt vyklidila, nějak přizpůsobila nebo třeba jenom vymalovala. Radši jsem dokola obcházela tátovu hromadu časopisů a nesedala si do křesla, kde pořád na opěrce leželo maminčino vyšívání. Trvalo to tak už několik měsíců – pořád jsem si říkala, že to udělám… A Štefan mi k tomu dal ten správný impuls. A mně se paradoxně konečně ulevilo. On se to, pro mé vlastní dobro, jak říkal, rozhodl pojmout docela radikálně a všechny věci od rodičů vynosil na hromadu, a poté odvezl k popelnicím. Jen tak tak jsem zachránila pár drobností, když se zrovna nedíval. Ale jeho argumenty dávaly smysl. Musím se od toho přece už konečně odpoutat…
Pak si byt zařídil prakticky jak potřeboval. Nakoupili jsme elektroniku, rozbourali příčky, předělali koupelnu. A to jsme pořád ještě byli ve fázi spíš pokročilého přátelského vztahu s výhodami, jestli mi rozumíte. Na oficiálních akcích jsme zatím jako pár nevystupovali… Jenže on měl vždycky na všechno tak dobré odůvodnění, že jsem dřív nebo později s jeho verzí souhlasila.
Tyranie začala nenápadně, pak se stupňovala
Jednoho dne jsem se hezky oblékla, protože jsme měli jít na večerní firemní párty. To už jsme byli spolu se vším všudy. Chyběla jen svatba, ale s tou jsme oba nepospíchali. Vzala jsem si na sebe své nejhezčí koktejly – vážně krátký a úzký kousek s odhalenými zády.
„Hele, nemyslíš, že už to je trochu moc?“ Okomentoval můj vzhled, když jsem konečně vyšla z koupelny. „Je ti vidět úplně všechno, i ty věci, které bych měl mít jen pro sebe, no ne?“ Vůbec si nevšiml, jak jsem hezká, jen viděl nedostatky. Když viděl, jak jsem zaražená, dodal. „Podívej, ten mladej novej od techniků je prý docela kvítko a Mirek z druhého patra – no, ten jak se napije, tak se nezná. Přece nechceš, aby tě tam osahávali, nebo něco hůř…“ Zase měl pravdu, zase jsem ustoupila. Ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není první komentář, který k mým šatům má. Asi by mě nejradši zabalil do černého pytle nebo co. Jen to nikdy neřekl takhle napřímo.
Ale večírek byl super, takže jsem prvotní neshody rychle pustila z hlavy. A mimochodem Štefan měl pravdu, díky mým střízlivějším šatům na mě opravdu nikdo nic nezkusil. Nebo to bylo tím, jak se mi pořád motal za zadkem?
Ale těch náznaků bylo víc, které jsem v tu chvíli neviděla. Třeba se pořád motal okolo mého telefonu. Jednou hledal kontakt na kolegu z práce, jindy mě prý chtěl překvapit a nastavit mi na ráno nějaké příjemné upozornění – vždycky si našel nějakou výmluvu, když jsem ho nachytala. Já měla za to, že se tohle prostě nedělá. Na druhou stranu, jsme partneři… Asi mám jen divně nastavené hranice.
Všechno to ale vygradovalo žárlivou scénou ve výtahu. Nemohl nebo nechtěl si pro svou akci vybrat horší místo! Bylo to v práci, před kolegy. Nastoupila jsem usmála se… A už na mě spustil jako lavina. „Tak já se o tebe celou dobu starám a ty mě podvádíš s nějakým Michalem? Co si o sobě myslíš? Stojí ti to za to…“ Ani nevím, co všechno říkal. Pak už něj vypadlo. „Psali jste si na facebooku, já to viděl!“ Aha, tak odtud vítr vane.
„Hele, je to starý kamarád z dětství, dlouho jsme se neviděli, tak mi napsal co je na tom?“
„Jo? A ty kecy o super večeři byly asi vosk, co? Prý, jak jste si to užili… ty taky roztáhneš nohy před každým, kdo před tebou zamává peněženkou, co?“ Na chvíli mi došla slova.
Ptala jsem se ho, kde vzal heslo, ale jen něco zablekotal a dál si mlel svou. Kolegové okolo rudli a já vážně neměla náladu mu vysvětlovat, že ona událost, o které se v mé poště dočetl, byla stará skoro deset let. S Michalem jsme na sebe ztratili kontakt a teď si povídali o dávných časech… Ale když zase naznačil, že jsem kurva, dala jsem mu facku. Pořádnou. Bylo vidět, jak jeho vztek vyletěl až někam k agresi a kdyby okolo nebyli jiní lidé, měla bych z něj vážně strach. Takhle se mi ho jen povedlo vyhodit z výtahu a všechno to na poradě rozdýchat. Ten den jsem domů nešla a přespala u kamarádky a ten následující ho prostě vyhodila z bytu. Sbalila mu všechny věci za asistence pár kamarádů, vyměnila zámky a napsala mu esemeskou, že sklad jsem mu zaplatila na měsíc, ať si do té doby něco najde.
Peníze vrátit nechtěl, ale bylo to mnohem horší
V duchu jsem počítala, kolik mu asi budu muset vyplatit za všechny ty úpravy, které v mém bytě financoval. Bez půjčky to asi nezvládnu. Takže když zavolal a nabídl mi schůzku po práci, myslela jsem, že chce řešit právě tohle. Ale čekal na mě s pugétem, úplně pokorný a zval mě na večeři. Asi jsem se v něm přece jenom mýlila, no uvidíme… Jenže celá ta večeře se na konci zvrhla. Pěkně jsme si povídali, ale on zničehonic vytáhl prsten a požádal mě o ruku. Prý byl strašný pitomec a už to nikdy neudělá, tak mu prý určitě odpustím a vezmu si ho.
Chvíli jsme mlčela, cítila na sobě pohledy všech přítomných a něco mě lámalo, abych řekla ano. Ale ustála jsem to a odmítla. V tu chvíli se změnil. „Tak já tady hraju takový divadlo a ty mě necháš na holičkách? Prostě řekni ano a neštvi mě. Koukni se, jak se na nás všichni dívají, tohle mi nemůžeš udělat!“ Tak to se pěkně spletl – mohla jsem a udělala. Odkráčela středem a nechala ho celou večeři zaplatit. Kdybych jen věděla, jak to bude pokračovat…
Štefan se s mým odmítnutím nesmířil a začal mě pomlouvat, kde se dalo. Uměl být přesvědčivý,to mu vždycky šlo, takže se ode mě hodně mých přátel začalo odvracet.
Začaly se mi stávat takové nehody – vypuštěné pneumatiky, schránka zaplněná králičími bobky, vteřinové lepidlo v zámku, okno rozbité kamenem… Bylo mi jasné, kdo za tím je a podala jsem trestní oznámení. Naštěstí se Štefan trochu přepočítal – kamery na našem sídlišti fungovaly skvěle. Ale odešel jen s pokutou za přestupek.
Myslela jsem, že když budu okolo sebe máchat policejně potvrzeným papírem, ukážu všem, jaký je to prevít. Ale zase byl rychlejší. Vzal jednu moji fotku v plavkách, vytvořil mi profil na erotické seznamce a poslal to všem, včetně mého šéfa. Letěla jsem na hodinu. Nikoho nezajímalo, zda je to pravda nebo ne, nemohou si prý nechat špinit jméno firmy. Vždyť ten e-mail přišel i mnoha jejich klientům! Štefanovi bohužel nic dokázat nešlo a ode mě se odvrátili skoro všichni přátelé, kteří mi ještě zbyli.
A to byla poslední kapka. Byt je v současné době na prodej a já se stěhuju k tetě na druhý konec republiky. Doufám, že tam mě už nenávist mého zhrzeného přítele nenajde. Nemá muž žádnou možnost, jak se bránit. Na zničený život totiž naše zákony nemyslí. A přitom kdybych byla chytřejší. Víc si všímala… Nemuselo se to stát. Teď mi nezbývá nic jiného, než začít nový život někde jinde. Doufám, že se mi to povede.
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Je to šmejd, dobře jste udělala. Jen jste to neměla tak rychle vzdávat v práci
Držím vám pěsti do nového života 🙂 Takových šmejdů je hodně, ale jsou tu i ti, o které se můžete opřít a důvěřovat jim. A to mluvím z vlastní zkušenosti, zažila jsem něco podobného.
Moc vám přeji,aby se dařilo v životě :))