Místo dvojčat máme jedináčka: Když se na to tak dívám zpětně, jsem asi typický případ ženy – kariéristky, jak se tomu dnes říká,“ začíná svůj dopis čtenářka Evka. A hned pokračuje. „Měla jsem sice dlouholetého přítele, ale o dítě jsme se začali snažit, až když mi na dortu zasvítilo 35 svíček. Do té doby měla přednost spousta jiných věcí – kariéra, hypotéka, trochu i cestování…

Chtěli jsme zkrátka přivést naše děti do pořádného zázemí bez hrozby exekutorů a doufali, že otěhotnění se potom povede tak nějak samo. Když se nezadařilo první rok, ještě jsme z toho nedělali žádné drama, ale potom začínalo být čím dál tím jasnější, že se bez pomoci odborníků neobejdeme.

Po mnoha neúspěších nás čekalo těžké rozhodnutí

Bohužel ani potom se úspěch nerýsoval. Snažení nás stálo desítky tisíc (protože pojišťovna hradí opravu jen to nejzákladnější), ale neúspěch střídal neúspěch. Jen jednou se mi povedlo donosit dva plody až do dvacátého týdne, pak však následoval potrat.

Už jsme se začínali poohlížet po adopci (a dávno už vyčerpali cykly hrazené pojišťovnou), když se zase povedlo. Už jsem ani moc nedoufala – dvě čárky na těhotenském testu byly sice fajn, ale kolikrát jsem je už viděla! A ultrazvuk navíc ukázal další špatnou zprávu – dítě tam nebylo jedno, ale hned dvě.

Propadla jsem beznaději. Nejspíš proto můj lékař neváhal a nabídl mi selekci. Jedno dítě zkrátka vybere, aby to druhé mělo větší šanci přežít. Vzhledem k mé diagnóze a předcházejícímu martyriu to podle něj bylo mnohem bezpečnější, než kdyby v děloze zůstaly plody oba.

Lhala bych, kdyby řekla, že jsem souhlasila hned na místě, ale neměla jsem k tomu daleko. Chtěla jsem jen vědět, zda by mi můj takovou volbu schválil i manžel. Ale naštěstí ani on nebyl proti, takže jsem následujícího dne nastoupila. Všechno proběhlo v pořádku, ba co víc, i mně se asi ulevilo, takže zbytek těhotenství proběhl jakž takž v pohodě.

Nevyhla se mi sice těhotenská cukrovka a konec se zkomplikoval tak, že už další děti mít nemůžu. Ale na konci toho všeho stojí můj krásný syn.

Matka mi moje rozhodnutí nemůže zapomenout

Bohužel jsem udělala chybu. Svěřila jsem se s tím, co mě potkalo, svým nejbližším. Ani nevím, jestli jsem hledala podporu nebo si říkala, že to jako budoucí babička a dědeček zkrátka mají právo vědět. Nevím, co mě k tomu vedlo. Možná to, že jsme si v rodině vždycky říkali všechno. Ale byla to chyba.

Živě si pamatuji, jak moje maminka tenkrát nic neřekla, jen se tak divně zatvářila a otec potřásl hlavou a tak smutně se pousmál. A byl klid až do doby, než se narodil malý.

Pak to začalo. Každou chvíli povzdechy: „A vidíš, mohl jsi mít bratříčka nebo sestřičku, nemusel bys v té postýlce být tak sám.“ Nebo „Chudinko malá, nikdy nebudeš mít brášku a přitom tvoje maminka je ze čtyř sourozenců. To byla paráda, když si mohli společně hrát…“ A tak podobně.

Myslela jsem, že to přejde, pak se proti tomu začala ohrazovat. Vždyť kluk začne za chvilku z toho všeho mít rozum. Nikdy to nevyčetla přímo mě, ale ty řeči okolo… Navíc jsem získala dojem, že na svou stranu strhla i zbytek našeho ženského příbuzenstva.

Nemohla jsem si ani postěžovat na to, jak jsem nevyspalá, nebo jak mi dělá problém skloubit práci z domova na částečný úvazek se svým prckem. „Nevím, na co si stěžuješ, to kdybys měla dvě…“ To byla ta nejčastější odpověď. A já si myslela, že moje počáteční problémy budou něco, co takříkajíc zůstane v rodině a přitom o tom snad ví celá vesnice nebo ještě mnohem hůř!

Usmívat se nebudu, nemám proč

Všechno to vyvrcholilo na oslavě synova prvního roku života. Už jsem se naučila narážky své rodiny tak nějak ignorovat, stejně mi nic jiného nezbývalo. Svůj názor jsem se snažila předestřít několikrát, opírala to i o tvrzení mého gynekologa, ale všechno to bylo málo. Tak proč se pořád zbytečně snažit?

Ale zpátky k oslavě. Chtěla jsem pořídit hromadnou fotku všech návštěv i s oslavencem a dortem. Ať máme pořádnou památku. Když jsem řekla „Sýr,“ všichni se do objektivu usmáli – až na babičku. A když jsem ji poprosila, zda by také nemohla, odsekla. „Usmívat se nebudu, nemám proč. Ty dorty tady mohly být dva, kdybys nebyla tak sobecká.“ A v tu chvíli ve mně všechno bouchlo.

Vyhodila jsem je z oslavy, všechny – tedy všechny členy mojí rodiny. Nic jsem nedbala na to, že malý brečí a nechápe, co se děje.

Koneckonců já to taky nechápala. Sice se mi hned snažila omlouvat, že to tak nemyslela, ale já jí to nevěřím. Na telefony nereaguju a když u nás doma zazvoní, předstírám, že nejsem doma, případně ji rovnou vyhodím. Nechci nikoho vidět. Nikoho z naší rodiny.

Jaktože moje tchýnětchánem mají větší pochopení než moji vlastní rodiče? Tak ať. Je mi úplně jedno, že syn bude mít jenom jednu babičku. Ale ta mu alespoň nebude dělat zmatek v hlavě.

Já vím, že si za to můžu tak trochu sama. Ale stejně si myslím, že dřív jsme prostě na dítě nebyli připravení. A jak jsem mohla vědět, že neotěhotním hned jako většina mých kamarádek? Vždyť kolikrát stačí jen omylem zapomenout na antikoncepci a je hotovo. Jen my jsme zkrátka měli smůlu.

Teď už s tím stejně nic nedělám a trápit se stále dokola otázkou PROČ nebo CO KDYBY, by stejně nemělo cenu. Ani pro mě ani pro mé okolí. Co se stalo, stalo se. Proč to jen někdo nedokáže pochopit a jít dál? Je to moje tělo, moje rozhodnutí a moje zodpovědnost. To já s tím budu žít do konce života – nikdo jiný! Nemám vůbec chuť odpouštět, místo podpory se mi dostalo jen pohrdání a výčitek a o to já opravdu nestojím!

Více článků najdete na portálu mamci.cz

1 komentář

  1. Obtížná situace a těžká volba. Rozhodla se, bylo to její rozhodnutí a nezvratné. Nemusí se třeba někomu líbit, ale tím to pro něj končí. Jedinec nesmí připustit vnucování cizích názorů a zpochybňování vlastních rozhodnutí.
    Zejména úvahy co by bylo kdyby… Nejde li to po dobrém, pak nezbývá než radikální řešení. Bohužel pak ke škodě obou.

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno