Berenika Kohoutová: Jen máloco je v životě novopečené maminky tak milované i nenáviděné jako právě kojení. Ano, víme, že svým dětem dáváme jen a jen to nejlepší, ale ptal se také někdo na to, jestli je to to nejlepší pro nás?
Jestliže je vám také občas z toho všeho „na nic“ a máte chuť se vším praštit, zapomeňte na nejrůznější laktační ligy nebo sluníčkovské maminky na internetu. Občas totiž není od věci podívat se na věci tak, jak to dokáže jen někdo, kdo už s něčím podobným zkušenosti má. Čistě, prostě, bez příkras – protože i ona sluníčková pozitivita může být v některých případech na škodu. Pokud totiž tak úplně nevíte „co se sebou,“ může vás naopak uvrhnout do ještě hlubších depresí.
Berenika Kohoutová to s kojením neměla lehké
První srpnový týden byl poměrně nedávno vyhlášen světovým týdnem kojení. A právě při této příležitosti napsala talentovaná česká herečka a zpěvačka, ale také blogerka a spisovatelka Berenika Kohoutová (29) na svůj Instagram velmi dlouhý příspěvek o kojení. Pojďme si teď připomenout jeho nejzajímavější části!
„…Moje rozpolcenost, co se týká kojení = (nádherný) závislosti dítěte na matce. Už během těhotenství jsem často řikala “až přestanu kojit”. Řikám to furt. AŽ PŘESTANU KOJIT, tak se strašně zdunim. Pak se poprvé celou noc vyspim. Půjdu do kavárny a tam si budu dávat pět hodin jedno kafe, aniž bych se nervovala, že někde vříská hladový dítě….“
Tady nám rozhodně Veronika mluví z duše. Také si někdy připadáme jen jako „chodící mlékárny“ a připadá nám, že se naše okolí zajímá jen a jen o naše ňadra. Nevykoukne nám někde něco nepatřičného? Neudělá se skvrna na nejnevhodnějším místě? A budeme mít ještě vůbec někdy pocit, že ta prsa jsou „naše“ a jen „naše?“ Kde jsou ty doby, kdy naší největší starostí v této oblasti byla dobře padnoucí podprsenka s krajkou, sloužící jako báječná předehra pro partnera….
Ne vždy se všechno daří tak, jak bychom chtěly
Ale nechme opět promluvit Bereniku: „Nějak jsem myslela, že to bude úplně přirozený. Budu prostě kojit a pak přestanu, nějak se to udělá a já už budu mít trochu prostoru i pro sebe. No jenže! Mě zradilo, co to kojení vlastně je! Souznění, radost, útěcha, láska. Lola se třeba teď budí v noci furt. A chce jenom potvrdit, že tam jsem (respektive moje prsa). Řikám si furt – ne, když nemá hlad, tak ji pochovám, utišim, ale nebudu ji přikládat! Dělá si ze mě dudlík a už se nikdy nevyspim! Ale moc mi to nejde. Ten klid, když ji nechám přisát. Ta úleva, že se cítí naprosto v bezpečí. No a pak si vždycky představim, že teda budu konečně “svobodná” a kojit nebudu a řikám si – ale kam tohle všechno půjde? Jak to budu řěsit? Co tý holčičce mý malý řeknu, když bude v noci vřískat??…“
Ano, i my se takhle cítíme. Na jednu stranu se už nemůžeme dočkat, až TO konečně přijde a na druhou stranu se tohoto stavu podvědomě děsíme. Ano, bez nadsázky. Právě proto nefungují nejrůznější mezníky. Možná si také říkáte „Přestanu až mu/jí budou dva roky.“ Ale proč právě tohle datum? Proč si myslíme, že se přidáním jedné svíčky na dort změní něco tak významného a najednou našemu robátku docvakne, že máma není jen továrna na mléko, ale mnohem spíš parťák na hraní?
Ale tak to přece vůbec není. Nejlepší je proto tento krok nechat na dítěti. Nabízet alternativy, ale nespěchat. Některé děti tak celý proces přirozeně ukončí v roce a půl, jiné si klidně další rok počkají. Ale myslete i na sebe. Jakmile ucítíte, že vás kojení výrazně omezuje a způsobuje vám více stresu než radosti, ukončete ho vy. Pro své vlastní dobro. To koneckonců v závěru potvrzuje i Berenika kohoutová, když říká:
„No, takže se nic nemění, furt řikám “až přestanu kojit”, furt se vlastně těším a zároveň mi to už teď je líto.“ A my nemůžeme, než jí dát za pravdu.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
