Zůstala jsem s dítětem sama: Bylo mi 20, když jsem se zamilovala do Patrika. Učaroval mi jeho smysl pro humor, nebojácnost i způsob vyhledávání dobrodružství. Častokrát jsme spolu odjeli do nějakých exotických zemí a prožívali hezké chvíle. Patrik si s ničím nelámal hlavu, peníze vždy nějak vydělal a pro mne byl obrovským vzorem, protože jsem obvykle byla pravý opak.
Těhotenství
Změna přišla, když jsem neplánovaně otěhotněla. Ani jsem nevěděla, jestli chci s Patrikem žít napořád a založit rodinu, ale stalo se. A nedalo se s tím nic dělat. Na potrat už bylo pozdě a stejně bych to asi nedokázala a na miminko jsem se těšila. Taky jsem si myslela, že rodičovství Patrika zklidní a že už jsme si užili dost.
Patrik se ke mně v těhotenství choval hezky. Nosil mi květiny, hladil bříško a na miminko se těšil. Už jsem si myslela, že se opravdu změnil a dokáže žít rodinným životem.
Narození miminka
Když se Sebastian narodil, všechno se změnilo. Sice ještě v porodnici Patrik tvrdil, jak je rád, že má syna, ale po příchodu domů jej brzy začalo obtěžovat noční vstávání, pláč miminka, a nakonec i to, že během šestinedělí nemohl být žádný sex. Patrik se mi vzdaloval čím dál tím víc. Skoro nebyl doma, noci trávil se svými kamarády.
Byt
Problém byl, že byt byl Patrikův, a tak mě mohl kdykoliv vyhodit. A to taky po několika měsících udělal. Skončila jsem s malým miminem na ulici a neměla kam jít. K rodičům jsem se styděla a navíc u nich bydlel můj mladší brácha, který se zrovna připravoval na státnice. Nastěhovat se k nim s malým miminkem, které celé noci probrečí, to prostě nešlo.
Azylový dům a sama s dítětem
Chvíli jsem bydlela u kamarádky, ale to taky nebylo zrovna pohodlné, zvlášť když si chtěla přivést pánskou návštěvu. Tak jsme společně vyhledaly azylový dům pro maminky s dětmi. Tam naštěstí měli zrovna volný pokoj, a tak bylo na čas vystaráno. Sociální pracovnice mi všechno vysvětlila, pomohla se zařízením nejnutnějších věcí a slíbila pomoc i později, až budu moci nastoupit do práce, Sebík do školky a díky většímu příjmu si budu moct hledat i nějaké bydlení.
Život v azylovém domě není úplně snadný, zvlášť když jsou tam pohromadě různé maminky z různých sociálních prostředí. Ale naučila jsem se s nimi vycházet a byla jsem ráda, že to dopadlo aspoň takto, že Sebík nevyrůstá na ulici nebo u nějakých tet. Měli jsme kde bydlet, co jíst, Sebík měl spoustu hraček…
Zaměstnání
Už během rodičovské dovolené jsem se poohlížela po vhodném zaměstnání, které bych jako svobodná matka dokázala skloubit s provozními hodinami školky. Chtěla jsem se vrátit ke svému původnímu povolání kadeřnice, ale nikde mě nechtěli zaměstnat, všude bych musela pracovat na živnostenský list, což by mi pravidelný příjem nepřineslo. Nakonec jsem našla účetní firmu, kde bych mohla nastoupit na poloviční úvazek jako asistentka účetní – všechno by mě naučili.
Vysněné bydlení
A tak když Sebíkovi byly 3 roky, nastoupil do mateřské školy a já do firmy. Ačkoliv plat nebyl vysoký, mohla jsem si po čase ušetřit na kauci a dovolit platit nájem menšího bytu. Z azylového domu jsem se tedy asi po 2 a půl letech s velkou slávou stěhovala do našeho bytečku. Sebík byl trochu smutný, že opouští své kamarády, ale slíbila jsem mu, že za nimi budeme jezdit na návštěvu. Byt teď pomalu a postupně zařizujeme tak, aby nám to vyhovovalo. Peněz je málo, ale o to víc si vážím každé věci, kterou si můžu dovolit koupit.
Snad časem potkám i vhodného „tatínka“, který by s námi chtěl náš život sdílet, a třeba si i pořídit dalšího rošťáka…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
