Žena se změnila v dračici při rozvodovém řízení: Moje žena Božena byla vždycky taková klidná, tichá a možná skoro až lenivá bytost. Tedy vlastně ne úplně vždycky – ještě než se nám narodily děti, podnikali jsme spolu různé akce. Chodili do tanečních, na večerní procházky, do divadla, platili si zájezdy po různých českých památkách a tak podobně. Ovšem starost o naše dva čertíky jí asi moc nepřidala.
Najednou byla pořád unavená, nic se jí nechtělo, nemohla odejít od dětí… Chápal jsem to, i když mi to připadalo zvláštní. A jak kluci rostli, našel jsem parťáky pro své výlety v nich. Jejich máma vždycky zůstala doma a vařila opulentní oběd nebo něco podobného. Byla to sice otrava, protože jsme doma museli být vždycky ve stanovený čas (a běda, když jsem se zpozdili nebo naopak přišli dřív – protože ona se přece nebude dívat na naše hladové oči), ale co se dalo dělat.
Děti odrostly, vnoučata také…
Přenesu se teď přes nějakých 30 let našeho života. Starší kluk už je dospělý a jeho děti nastupují do puberty, takže o hlídání u babičky a dědečka už moc nestojí. Mladší syn se zatím k ničemu nemá. Říkala jsem si tedy, že Božena už z ničeho tak unavená nebude, že se určitě nechá na nějaký ten výlet přemluvit.
Nakonec šla, ale bylo to peklo. Asi nevydržela moje skoro tříměsíční naléhání. Vyrazili jsme jen na nedaleký hrad – z autobusové zástavky coby kamenem dohodil, ale všechno bylo špatně. Po parku pobíhali psi, vstupné bylo moc vysoké, jídlo v restauraci drahé a hnusné. Bohužel Božena nadávala na všechno a nahlas, až jsem se styděl. Přišlo mi to trapné – vždyť kolikrát jsme s kluky jedli v nádražní hospůdce langoše na přepáleném tuku a bylo to OK.
A další výlety nebyly jiné. Jela neochotně a nelíbilo se jí tam. Mnohem raději by si jen doma vyšívala, vařila nebo koukala na seriály.
Začal jsem chodit do turistického klubu a to byl konec
Už nevím kdo mě nakopl, že v sousedním městě pořádají lidé mého věku v místním seniorském klubu podobné výlety hromadně. Výšlap na Lysou 1x do měsíce, každý víkend jiná památka, čas od času i delší výlety hromadně zaplaceným autobusem. Byl jsem nadšený, ale Božena to tak neviděla. A mě to vlastně ani nevadilo. Začal jsem na akce chodit sám.
Myslím, že za začátku jí vyhovovalo, že má každý víkend pro sebe. Měla dost času na svoje aktivity (pokud se tomu tak dá říkat) a stihla uvařit i něco dobrého k nedělnímu obědu – a to i když jsem jí říkal, že nemusí.
Vydrželo jí to dva měsíce. Pak se na mě začala po návratu z výletu utrhovat, přestávala vařit… Odmítal jsem zůstat doma, vidíme se přece celý týden. Vzala si proto do hlavy, že tam určitě někoho mám. Což byl samozřejmě nesmysl. Přátel a kamarádek hodně, ale známost žádná. Ale když chtěla jet se mnou, aby se přesvědčila, neudržel jsem se a vyjel na ni. Ještě by mi všechno zkazila tím svým věčným remcáním. Jsem parta pohodářů a kibice nepotřebujeme. A to byl asi ten poslední hřebíček do rakve.
Když rozvod, tak rozvod
Za pár dní prostě přede mně položila rozvodové papíry. Možná na to myslela už delší dobu, jinak nevím, kde by je tak rychle vzala. A víte, co? Já se urazil a všechno jí podepsal. Jen jsem měl být asi důslednější ve všech těch úmluvách a domluvách.
U soudu se moje doposud hodná žena změnila v lítou saň. Házela na mě kdejakou špínu – nevěru, domácí násilí, krádež rodinného stříbra (to jsme ani neměli) a já byl v takovém šoku, že jsem se skoro nezmohl na slovo. Dodnes se mi na to špatně vzpomíná.
Domluvit se s ní na čemkoli začalo být nemožné. Nechtěla opustit náš dům – navrhoval jsem prodej a nákup menších nemovitostí. A já jí nakonec ustoupil, nechtěl jsem se zase dohadovat. Sbalil jsem si svých pět švestek a přestěhoval se do malé garsonky. Díky vysokému nájmu mi sice začalo na výlety zbývat méně peněz, ale nějak jsem to vždycky ošidil na jídle nebo něčem podobném. Moji synové se se mnou naštěstí baví a vnuci taky.
A to je další kámen úrazu. S Boženou se už nebaví nikdo. Vždycky, když rodina dojela na návštěvu, začala si stěžovat na mě – jak jsem hrozný, neschopný, líný, pomstychtivý a bůhvíco ještě. Už jsem bez legrace říkal, že Božena musí mít asi nádor na mozku, protože tohle rozhodně nebylo normální. Asi tušíte, jak to dopadlo – nikdo k ní už nejezdí.
A korunu tomu nasadila celkem nedávno. Podala k soudu návrh na výživné. Prý se jí mým odchodem citelně snížila životní úroveň. Zase nesmysl, protože důchody jsme měli vcelku podobné a já teď navíc musím platit i nájem, což ona v našem domě nemusí. Soud to naštěstí pochopil a nemusím platit nic. Ale od té doby žiju ve strachu, co si na mě moje bývalá žena ještě vmyslí. Mrzí mě, že nebyla tak energická předtím, když jsme spolu žili. Místo toho si to asi vynahrazuje teď.
Více článků najdete na portálu mamci.cz