Vzali jsme si babičku na dožití: Náš příběh začal vcelku banálně, a to před 10 lety, když mojí mamince bylo 81 let, byla docela těžce nemocná a po několika operacích. Mysleli jsme si, že se zvládneme o ni postarat do konce jejího života. Děti už jsme měli docela velké (15, 13 a 10 let). Manžel se vším souhlasil, přece jen bude lepší, když babička dožije se svou rodinou a ne na nějaké LDN.

Už od začátku jsme věděli, že to bude těžké. Zejména, až babička nebude soběstačná, bude potřebovat nakrmit nebo plenky. Ale vypadalo to, že to nebude trvat dlouho, a já se na to tehdy cítila. Přece jen je to moje máma a taky mi dost pomohla. Třeba když byly děti ještě malé, mám jí tedy co vracet.

Babička měla zpočátku trochu problém se u nás zažít, pořád si připadala přebytečná. Taky se úplně neorientovala v našem bytě a nejraději by pořád chtěla s něčím pomáhat, akorát že jí na to už nezbývaly síly.

Za pár měsíců se dala celkem dohromady, domácí prostředí jí zcela evidentně svědčilo. Dokázala se nejen sama najíst, dojít na WC, ale často si i povídala s dětmi. Někdy v jejich doprovodu i vyrazila na procházku nebo na nákup. Samotnou jsme ji raději ven nepouštěli, protože jsme se báli, že by mohla zabloudit.

Když jsme takto oslavili rok výročí bydlení s babičkou, byli jsme rádi, že jsme to pro ni mohli udělat. Upekla jsem velký dort a sešli jsme se celá velká rodina u stolu. Babička byla dojatá.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že se máma takto vylepšila, na druhou stranu jsem se trochu začala obávat, jak dlouho to celé bude trvat. Nechci být nevděčná nebo se rouhat, ale přece jen je nás teď v bytě 6 místo 5. Museli jsme trochu upravit dispozice bytu i pokojů. Děti rostou a dospívají a potřebují také více místa i soukromí, nemluvě o nás s manželem. Někdy už reptá, že jsme to neměli dělat, nebo že jsme měli babičce ponechat ještě možnost vrátit se do jejího starého bytu. Jenže kdo mohl vědět, že bude zase soběstačná?

Pamatuji se, jak jsem ho tehdy utěšovala, že to bude dobré, že to nějak zvládneme. To jsem ještě nevěděla, že babička tu s námi bude dalších nejméně 9 let…

Ano, děti už vylétly z hnízda. Tedy ne úplně, ještě se docela často a rády vracejí. Všichni 3 už studují na VŠ nebo pracují a docela často tráví čas i mimo domov. Jeden bydlí přes týden na kolejích, a ten nejstarší pracující už bydlí s přítelkyní v pronajatém bytě.

O to je to však horší, zatímco bez babičky jsme mohli už mít s manželem klid a soukromí. Jezdit na dovolené, kdy by se nám zachtělo. Takto všechno podřizujeme babičce. Když chceme jet na dovolenou, dáváme ji do stacionáře nebo za ní chodí pečovatelská služba.

Tak nějak nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Ze vstřícného gesta se stala povinnost a rutina a všechno je to náročné. Sama na sobě cítím, že nemládnu a že mi ubývají síly. Nemůžu ale přece teď po tolika letech maminku dát do nějakého ústavu, když si u nás zvykla a ve svém věku si těžko zvykne někde jinde.

Kdyby tak člověk věděl, co jej čeká, a podle toho se mohl správně rozhodnout…

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno