Umělé oplodnění se mi povedlo až na počtvrté: S Jirkou jsme spolu chodili od mých 20 let. V 25 jsme se začali snažit o miminko. Dlouho to nepřicházelo, ale říkali jsme si, že jsme ještě mladí a máme dost času. Jenže když ani po čtyřech letech snažení miminko nepřicházelo, rozhodli jsme se podstoupit všechna vyšetření a zkusit asistovanou reprodukci.

První cyklus jsem absolvovala, když mi bylo 29, bylo to na podzim, pamatuju se, že byl krásný, s barevným listím a dlouhým babím létem. Říkala jsem si, teď to určitě vyjde, to je nějaké znamení, že se zadaří. Bohužel, oplodněné embryo se neuchytilo a těhotenství byl konec.

Za půl roku jsme to zkusili znova. I jaro se tenkrát povedlo a já si zase říkala, krásně svítí sluníčko, teď to vyjde. Ale zase ne. Embryo se nevyvíjelo tak, jak má, a brzy se přestalo vyvíjet úplně. Zase konec veškerým mým nadějím.

Třetí pokus jsme absolvovali až po roce, aby si moje tělo odpočinulo. Byl to poslední pokus hrazený pojišťovnou, ale my si byli jistí, že kdyby se to i tentokrát nepovedlo, další pokus či pokusy si prostě zaplatíme z vlastní kapsy. Tolik jsme toužili po dítěti. A ani tento třetí pokus nevyšel.

Takže čtvrtý pokus: Tentokrát již placený z našeho, do dělohy mi byla dána pro jistotu dvě embrya, aby aspoň jedno se uchytilo. Zvláštní. Tenkrát jsem v břiše cítila taková motýlí křídla. Jako by ve mně konečně něco ožilo. Měla jsem skvělou náladu a sdělovala vše manželovi. Byl nadšený, přece jen to úmorné čekání už pro něj taky bylo dlouhé.

Když jsme přišli na kontrolu těhotenství, dostala se nám zprvu nádherná zpráva: Obě embrya se vyvíjejí dobře a jsou v pořádku. Vzápětí nás ale čekala i zpráva druhá, a to o poznání horší: Bylo by potřeba již teď v začátku život jednoho z nich ukončit, protože je pravděpodobné, že nedokážu odnosit obě, i to jedno bude pro mne zátěž až až. Plakala jsem. Manžel mě tehdy objal a řekl, že bude stát vždy při mně. Musíme se rozhodnout, které miminko si necháme, nebo bychom také mohli přijít o obě. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Dohodli jsme se tedy na tom, že si ponecháme to embryo, které je větší – tehdy se ještě nedalo určit pohlaví a upřímně, ani bych to podle toho nechtěla rozhodovat – vždyť co je lepší, chlapec nebo děvče.

Zákrok proběhl dobře, nic jsem necítila a druhé miminko se dál nerušeně vyvíjelo v mém nitru. Celé těhotenství jsem si s ním povídala a pouštěla mu hudbu, hladila jsem si bříško a těšila se na příchod drobečka. Na ultrazvuku nám řekli, že to bude pravděpodobně holčička. Začala jsem shánět výbavičku a připravovat dětský pokojíček.

Malá Emma se narodila v květnu, jednoho krásného slunného dne. Byla nádherná a já jsem byla tak nevýslovně šťastná, jako už dlouho ne. Po všech těch peripetiích máme nakonec takovou krásnou a zdravou holčičku.

Od té doby sice nebyly všechny dny zalité sluncem, ale já si přesto vážím každého z nich. Je to dar, když dáváte život i vychováváte dítě. Je to ten největší dar na světě.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

1 komentář

  1. Na počtvrtý?To má ještě dobrý.S Ex jsme na tom byly 6x,a nic.Pak výměna partnerů a přirozeně 2+2 děti…

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno