Ukradená bunda jako netradiční seznamovací prostředek: „Existuje spousta způsobů, jak se seznámit. Některé jsou spíše úsměvné, jiné bláznivé a najde se i pár vyloženě trapných. A přesně do té poslední kategorie patří i tohle moje seznámení.“ Takhle rozšafně začíná dopis, který nám přistál v redakčním e-mailu.
„Já se jmenuji Žaneta a můj přítel Michal. To jsem si ale přečetla až díky občance v jeho bundě. Ale vezmeme to pěkně po pořádku,“ tak pisatelka pokračuje a my vám garantujeme, že se tentokrát máte opravdu na co těšit.
Hledala jsem zloděje a nakonec se jím stala
Ráda chodím nakupovat do jednoho obchodu se sportovním oblečením. A loni se mi tam podařilo získat ve výprodeji opravdu skvělou bundu do podzimních plískanic. Zamilovala jsem si ji a nosím ji skoro pořád. Má krásný univerzální střih, takže si ji občas půjčuje i bratr. A bohužel není jediný.
Většinu horských túr mám ve zvyku zakončit v nejbližší chatě s malou hospůdkou. Asi nikde nedostanete tak silnou a hustou česnečku jako na horách s velkým krajícem chleba a sklenicí vody nádavkem. Někdy samozřejmě přijde na řadu také pivo, jak jinak. Po náročném výšlapu si přece zasloužím nějakou tu odměnu nebo ne?
A ten den jsem rozhodně nebyla jediná, kdo měl stejný nápad. Venku bylo docela chladno, takže jsem byla ráda, že si můžu chvíli odpočinout v teple. Jídlo bylo jako obvykle super, takže jsem pryč nijak nespěchala. Za prvním pivem sklouzlo ještě druhé a pak taky balíček brambůrků. Když jsem se ale vracela k věšáku, zjistila jsem, že moje bunda na něm není. Lekla jsem se, ale vzápětí se vzpamatovala. Bunda visela u druhé stěny, musela jsem se jednoduše splést. To budou asi ta dvě piva. Žaneto, Žaneto – co to zase provádíš? Vyplísnila jsem se v duchu. Vzala jsem ji a vydala se domů.
Zdála se mi sice, že nějaká trošku větší a cigaretami páchla tedy pořádně (já nekouřím, ale v hospodě bylo kuřáků dost – tehdy se na to ještě nehrálo), až se mi občas navalovalo, ale dávala jsem to za vinu svému bohatému obědu. Příště už si dvě skleničky piva nedám, ani kdyby mi je zaplatili!
Bylo to moje bunda, ale vlastně ne….
Teprve doma mi došlo, že je něco špatně. Když jsem vybírala kapsy před praním, vypadla na mě cizí občanka a vzápětí ještě zapalovač a dva balíčky papírových kapesníků. Zhrozila jsem se. Vzala jsem si omylem cizí bundu! Naštěstí její majitel Michal, jak stálo na občance, bydlel ve vedlejším městě. Bohužel jsem mu nemohla zavolat, protože telefonní číslo nikde nebylo a na cestu se mi podařilo vypravit až o následujícím víkendu.
Nikdy jsem se necítila tak trapně, jako když jsem s bundou v ruce zvonila u jeho dveří. Doufala jsem, že nebude doma a já mu prostě bundu jen uložím na práh a uteču, ale otevřel mi skoro vzápětí. Vykoktala jsem omluvu a podala mu bundu. Nejdřív se na mě trochu obořil, protože musel jít po horách v tom sychravém počasí pěšky a pořádně nastydl, a navíc už musel vyběhat povinné úřední kolečko kvůli ztracenému úřednímu dokladu. Ale když viděl, jak mě všechno mrzí, pozval mě dál a uvařil mi čaj. Moc pěkně jsme si popovídali, a když jsem odcházela, shodli jsme se, že by bylo fajn se ještě někdy vidět.
Teď už spolu chodíme skoro rok a dobře nám to klape. A za všechno můžeme poděkovat neznámému zloději, protože moje bunda se na chatě nenašla, ale byla seznamovací prostředek. Ale doufáme, že mu přinesla stejné štěstí, jako nám dvěma.“
A my v redakci doufáme v totéž. Kéž by všechny zlodějské kousky měly stejně šťastný konec jako v případě Žanety a Michaela. A co vy? Dohnali vás někdy zloději k smíchu nebo spíše k slzám? Na vše zážitky a příběhy se těšíme v diskuzi pod článek nebo přímo na redakčním e-mailu!
Více článků najdete na portálu mamci.cz
