Tchyně dává přednost vnoučatům švagrové před mými. Ze začátku mi to tak divné nepřišlo, ale postupem času jsem už docela zoufalá. Můj manžel má sestru, která měla děti o něco dříve než my. Tehdy mi samozřejmě nepřišlo zvláštní, že tchyně se rozplývá nad maličkým miminkem a veškerou lásku a péči věnuje jemu. Stále ho chovala, vždy švagrové pomohla, dokonce jí pomáhala s prvními příkrmy i praním plínek.
Pak se to ale stalo. Já byla těhotná a pomalu nikdo si toho ani nevšiml! Žádné: „Jak se cítíš?“ nebo „Nepotřebuješ něco?“ Prostě už jsem byla až ta druhá těhotná v rodině a nikoho to nezajímalo…
V lednu se nám narodilo krásné miminko – kluk, a já byla ta nejšťastnější ženská na světě. I tehdy k nám byla babička o poznání chladnější. Nepřijela se podívat na malého do porodnice, nepořádala žádné oslavy, nevyprávěla všem kamarádkám, že má další vnouče, ani nevypila láhev toho nejlepšího koňaku jako v případě prvního vnoučka. Když jsem si přivezla miminko z porodnice a ona konečně přišla na návštěvu, miminko podle ní bylo uplakané a takové „nehezké“. Pochovala si jej sotva párkrát. Nikdy se nenabídla, že by nám s něčím pomohla.
Od té doby se to točí pořád dokola. Zatímco švagrová je u babičky prakticky denně, bývají pozvaní na oběd, vždy se jim vychází vstříc, když potřebují hlídání… My jsme pozvaní maximálně na odpolední kávu a hlídání je nám nabídnuto, jen když nikdo jiný hlídání nepotřebuje. Ještě horší je, že našeho Ondru si babička téměř nepochová a švagrové Františka má na klíně skoro pořád. A zatímco o prázdninách si Františka bere na celé týdny k sobě, našeho Ondru má v řádu dnů.
Zcela absurdní situace pak nastala, když jsem měla před porodem druhého dítěte. Babička původně slíbila, že našeho prvorozeného Ondru pohlídá po tu dobu, co budu v porodnici. Pak přišel den D, asi týden před stanoveným termínem porodu. Manžel mě vezl do porodnice a potom chtěl odvézt Ondru k babičce. Babička však se slovy, že má už dlouho naplánovanou návštěvu u Milušky (švagrové), odmítla Ondru pohlídat. Přece nemohla vědět, že zrovna dnes budu rodit… Porod se ale vážně naplánovat nedá a týden před termínem mi to nepřijde až tak „divné“.
Zůstali jsme stát jako opaření a s otevřenou pusou. Manžel si nakonec musel vzít neplánovanou dovolenou a o to kratší dobu pak s námi strávil doma s narozeným miminkem. Naštěstí všechno dopadlo v pořádku a i druhorozený Matěj se má čile k světu. Je to roztomilé mimčo, které se rádo kojí, chová a v noci i docela dobře spí. Mám z něj radost, vlastně z obou dětí, protože Ondra sice občas na mladšího brášku žárlí, ale jinak je vidět, že ho miminko moc zajímá.
Ale občas člověk potřebuje děti pohlídat, když si chce někam vyrazit. Asi se budeme muset poohlídnout po nějaké hlídací tetě nebo chůvě. Babička je totiž dokonale neprůstřelná. Pochopila bych, že má raději dceru než snachu, ale proč dělá takové rozdíly mezi vnoučaty? Navíc já svoji maminku už nemám, takže mi opravdu nemůže nikdo vypomoci.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Tchyně dává přednost vnoučatům švagrové. Ten problém asi není u vnoučat, ale mezi vámi a tchyni. Vy jste jí odloudila a sebrala syna, to některé matky neodpouštějí. A vlastní dcera je pro mnohé víc, než snacha. To pomíjím fakt, že některé děti mohou být milejší a jiné až nepříjemné, ale tím to určitě nebude.
Já jsem měla úplně stejný problém,akorát se to týkalo mého manžela a jeho bratra.Ten byl vždy se svojí rodinou na prvním místě i poté,co se rozvedl.Tchyne nikdy nepohlidala a když byl starší syn ve dvou letech na operaci s nádorem,řekla,že ona chudák měla chřipku.Kdyz se narodili,řekla o nich,že vypadaji jako mimozemstane.Toto je jen maličký střípek věci,které nám ,,dělala,,.Manžel ji nikdy nic neřekl,akorát nadával.Rozdily byly viditelne.S manželem jsme se rozvedli.Byvala tchýně neviděla vnuky 2 roky.Predtim je vídávala tak 3x rocne,i když bydlí 10 minut od nas.Kluci ji nijak nechybí.Oni sami od doby,kdy začli více vnímat to,co pro ně dělá moje mamka a druhá nic,po druhé babičce nijak netouží.Ti druzí,ve kterých se viděla na ni kašlou.Má,co chtěla.Nakonec nemá nikoho.Nejsem věřící,ale říká se,že Boží mlýny melou pomalu,ale jistě.Pevne nervy a hodně sil.
Jojo, u mě ještě horší… S tchyni bydlíme a ona si deti vůbec nevšímá, chodí kolem nich a jenom je buzeruje… Však ji taky neznaji, řekla sem jim ať na ni kašlou… Neříkají ji nijak, je to prostě jenom osoba co tu překáží a dělá zle
jak kde a kdy, já jsem dcera, mám v péči maminku 81 rok již 8 let. Před tím, ještě soběstačná si neustále stěžovala na syna /bratra/ a švagrovou, i když jsou bezva. Já ji začala sebou brát na dovolenou, 1x měsíčně někam na oběd, kosmetiku, lázně, vše jsem jí většinou i platila, všichni jí záviděli a nikdy nikdo to pro ni před tím neudělal. Ne tak maminka, začala si stěžovat, jak je sama (denně u nás po návratu z práce seděla 2-3 hodiny, až jsme přišli o soukromí, ale nikdy jsme jí to nedali znát), ušetřila téměř celý důchod a přes to si stěžovala, že má málo. Po šesti letech ovšem bratrovým dětem darovala většinu úspor (podotýkám, že jsem se před tím již vzdala podílu na RD rodičů,když umřel tatínek). Takže já šest let makala jak divá, babička šetřila téměř celý důchod, aby to pak věnovala dvěma vnoučatům a mému synovi ne. Nakonec jsem dala synovi alespoň něco (šetřili jsme si na důchod) a řekla mu, že to má od babičky, aby na ni nezanevřel. A starám se dál, i když se léčím s rakovinou, což babičku moc nezajímá, protože ji bolí kolena a když se to dozvěděla, tak její první reakce byla..kdo se o ni postará, kdyby něco. Protože však všem vykládá, jakou má skvělou dceru, všichni ji mají za anděla, takže asi tak, jak to někdy je s dcerami a syny.
Moje tchýně zase naprosto upřednostnila svou svobodnou dceru, dnes padesátiletou, která s tchýni žije, před svou jedinou vnučkou – mou dcerou…
Teď už je má dcera dospělá a vše pochopila, ale dříve se stávaly věci, které mne velmi mrzely, dcerka i plakávala…
A vlastní dcera je pro mnohé víc, než snacha. ???
Tak to u nás v rodině neplatí.
Mě se sestrou rodiče nepomáhají, ale švagrové ano.
Ta si dovolí všechno.
Ten argument že „vy jste ji odloudila a sebrala syna“ je, nezlobte se na mě, dementní. To jako zeť neodloudil a nesebral dceru? Jakože když se odstěhuje syn, je to konec světa, když dcera tak ok, sak o hovno jde?
Pokud tchýní nějak vadí snacha, ok to se může stát. Ale dospělý člověk by snad měl být schopný se kvůli vnoučatům přes toto přenést a chovat se ke všem stejně. Pokud ne, tak je to jen dětinská egiostka a takovou poslat tam kam slunce nesvítí, prásknout dveřmi před obličejem a přestat se s ní stýkat. Nic jiného si nezaslouží
Máme (měli) jsme to podobně, ale daleko horší, naschvály, provokace až to dopadlo, že se nestýkáme.
Bohužel mám podobnou zkušenost, jenom s tím rozdílem, že můj syn bylo prvorozené vnouče a to se babička mohla rozkrájet. Po narození dcery, kterou mám se švagrovou skoro nastejno, se vše změnilo. Ani jednou ji si nepovozila v kočárku, nekoupila ji, ani smetánek, ale synovi ano a o hlídání ani nemluvě. Když jsem ji, asi po roce, řekla, že se mi nelíbí, jaké rozdíly dělá mezi dětmi, tak mi odpověděla, že to je její dobrovolnost a ne povinnost a ona má vnučku u své dcery.
A jak to dopadlo po 25 letech? Syn se odstěhoval s přítelkyní 300 km daleko a dcera, když ji potká, tak ji jenom pozdraví. A babička se diví, že k ní vnučka ani nepřijde. Co by chtěla, není ji to její povinnost a babička má přece vnoučata jinde.
Možná by si takovéhle babičky měly uvědomit, že oni jednou budou ty vnoučata sami potřebovat.
Tohle mi není cizí, měla jsem to také tak. Tchán s tchyní taky upřednostňovali vnoučata od švagrové, hlídali skoro každý víkend a na dovolenou brali vnučku. Jednou jsem potřebovala pohlídat já a to mi sdělili, že to nejde protože jdou na návštěvu. Nakonec mi vnučka řekla,že byla u nich ona a na návštěvu nakonec nešli, ale babička jí nakázala, aby mi to neříkala. O tom,že dělají rozdíly jsem řekla prababičce, ta jí domluvila. Tchyně mi pak oznámila,že má všechny děti stejně ráda.Když jsem jí řekla o všem co se mi nelíbí dostala málem infarkt. Trochu se to spravilo. Zadostiučinění bylo když, vnučka nedodělala školu. A babička se začala chlubit jak je moje dcera taky strašně šikovná a dobře se učí.
I naše tchýně má všechny stejně ráda = dostávají stejný obnos pod stromeček a k narozeninám. To ostatní jako by nebylo…
Ale zde přece nikdo neví, jak je to mezi vámi, mezi manželem, proč se tak chová. Takže jak radit, zkuste se jí zeptat PROČ. U mne opačně, přednost děcka mladšího bráchy. Ale měli raději už jeho.
Bude dělat hloupou: všechny má rada stejně, to známe…
Přiznám se, že ačkoliv mám pět semestrů na VŠ technického směru a ukončenou VŠ humanitního směru UK, tak nejsem schopen vůbec pochopit kdo, co, koho, čeho, čí je. Prostě někomu (mně) není něco dáno. I přes pokus mé manželky mi všechny vztahy vysvětlit, jsem nepochopil vůbec nic. Asi jsem to zkomplikoval tím, že jsem podruhé ženat.
Nemám žádnou vysokou školu a váš příspěvek jsem taky nepochopila …
Z toho si nic nedělejte, jste chlap a tyhle spletitosti jsou vlastní ženám. Lepší je se do toho neplést, spíš jen svoji pozornost věnovat všem blízkým a snažit se naslouchat, chápat už to nemusíte…
Jejdaaa,bud rada,ze se ti nemontuje do zivota!!!! Od tchyne ruky pryc!
Tak za prve, neni povinnost babicek hlidat vnoucata a za druhe jestli dela rozdily mezi detma, tak je to hloupa zenska
Měla jsem to podobně – rodiče byli fixovaní na sestru, ač má jedno dítě, dnes, když nežijí a ona zůstala sama, je zlá zatrpklá ženská, protože si neumí poradit se svým životem a neustále hledá chybu na jiných, kteří ji nechtějí sloužit a poslouchat její stížnosti, tak jak si zvykla u rodičů. Dnes jsem už babičkou a jsem také tou, na kterou si jedno z mých dětí a jeho rodina stěžuje. Důvod z mé strany? Jejich sobectví, doslova fanatismus životního stylu (stravování, hygiena…), nesvoboda, neúcta ke mně, ke všemu co a jak dělám, neúcta k předkům mé rodiny… Po každé návštěvě u nich jsem se vracela totálně vyšťavená, zklamaná, lítostivá, smutná… Dárky, které jsem donesla dětem, ihned po mém odchodu vyhodí (součást životního stylu)… Nikdy se nezeptali, zda něco nepotřebuji, nenavštěvují mě – nemají čas, pokud jsem požádala o pomoc – nejenže nemají čas, ale přece nebudou kvůli mně opotřebovávat auto, projíždět benzín atd. Tak jsem se smířila s tím, že si budou žít dále svůj život beze mne a já bez nich. Jsme dospělí a rodinu si nevybíráme, přátelé ano.
Já něco takového zažila z pozice vnučky.Ale u nás bylo jasné, což mi mamka časem vysvětlila, že rodina měla raději mladšího syna (strejdu), taťka svému otci vykal až do jeho smrti.Babička lezla, s prominutím, strejdovi … někam, ten ji posílal také někam…, ale stejně na něj nikdy nedala dopustit. Nikdy mne nehlídala, na dovolenou jsem s ní jela jednou spolu se stejně starou sestřenicí a s babiččinou sestrou. Jako to dopadlo? O mne se na dovolené starala ta teta, babička o mou sestřenku. Sladkosti mi kupovala ta druhá, babička jen sestřence. Vyvolávala v nás rivalitu, já ale byla vždy ochotná se s ní kamarádit…, naši byli smutní z babiččina přístupu, z jejích pomluv naší rodiny a jak jim to neklape (přitom strýc se 3x ženil). Přesto byla u nás vždy vítaná, nikdo jí nikdy nic špatného neřekl. Ona sama ale k nám šla na návštěvu jen, když přijela ta její sestra a dožadovala se návštěvy u nás. Tato (pro mne teta) byla vždy ochotná mne o prázdninách pohlídat, i když měla sama postiženou dceru a na starosti tátovu prababičku. Vím, že táta byl ze všeho smutný, ale svou matku měl rád. A kdyby jednou přišla a řekla, promiň, vše by jí odpustil a hodil za hlavu. Ale to se nestalo. Stalo se „jen“ to, že když jsem jí později zavolala, že táta umírá na rakovinu, tak se zeptala „a co já s tím?“ a rovnou řekla, že na pohřeb nepůjde (a to ještě žil). Bohužel svou chladnost přenesla na sestřenici, která se ani v pozdním věku se mnou nechce vidět a vlastně mi ani nesdělila,když babička umřela.
Moje tchýně má 8 vnuků a vnuček, zajímaly ji však jen děti její dcery. Prakticky je vychovávala a strkala do nich peníze. No, ostatní měli i druhé prarodiče. Všichni jsou už dospělí, s babičkou se prakticky nestýkají. A synové dcery, pro které nebylo nikdy nic dost dobré, mají pověst rváčů a feťáků. Nakonec je fajn, že se mým synům nevěnovala.
U nás v rodině máme to samé.
Jen s tím rozdílem, že se takto chovají moje vlastní rodiče.
Nám nehlídají, za celé prázdniny si mého 6-letého syna nevzali ani na den.
Švagrová zavelí a oni jezdí i k nim domů, vyzvedávají děti ze školy a školky, vodí je na kroužky, berou na dovolenou.
Našemu synovi nekoupí ani kopeček zmrzliny…
Na letiště pro ně jezdíme my, protože švagrové by to narušilo celodenní program a mamka mě odbyde slovy, já bych jim řekla, ale znáš je, když to nemůžou spojit s výletem tak by nadávali. Takže my musíme všechno zajišťovat ale hlídání za to žádné.
Žádné divadlo, kino, sport, vyzvedávání ze školy… Nic.
O to víc to zamrzí, že jsou to vlastní rodiče.
Stejné to měla moje maminka. Bratranec byl nade vše, já s bratrem až někde v zadu. Když brat odmaturoval babička prohlásila:!nač mu ta matura bude, to Zdeneček je vyučený, má řemeslo. Sama mám 4 děti a moji rodiče rozdíly mezi vnoučaty nikdy nedělali a nedělám to ani já. Když mohu pomohu a jsem moc ráda když vnoučátka vidím pokaždé, když ke mě přijedou a je naprosto jedno od kterého syna to je.
Já mám to samé akorát že moje máma upřednostňuje vnoučata mé mladší sestry. Mama je v důchodu a má čas. Za celý 4 roky mě nepohlidala malou, nezeptala se zda něco nepotrebuji. O šestinedělí nemluvě. Žádný oběd, pomoc nic. Chtěla jsi dítě tak se starej. Sestře hlídá, bere si je na dovolenou, dává jim peníze. Když jsem se ohradila kvůli rozdílům tak mě bylo řečeno že to není její povinnost. Tak jsem přerušila kontakt. Dcera nemá žádnou babičku. Mrzí mě to ale nezměníme to.
Ukončil bych s tou téměř cizí paní veškerý kontakt… Stejně to tak dříve nebo později skončí protože ji nikdo nepředělá… Chvilku bude trvat si zvyknout a nakonec i pro děti bude cizí… je to tak lepší..
Myslím si, že by neměl být takový problém pozvat babču na kafe a na rovinu si s ní promluvit.
Přesně tak to bylo i u nás. Léta jsem se snažila, pak jsem rezignovala, resp. přijala, že s tím prostě nehnu. Korunu tomu dalo, když syn přišel s dotazem: Proč nemám babičku ráda? Vysvětlili jsme si, kdo koho nemá rád, resp. nesplňuje představy toho druhého. Tou dobou už i manžel prohlédl, naznačil mi i některé narážky, kterými ho častovala stran naší rodiny. Nás jako rodinu to posílilo, držíme spolu a léta jsme měli naštěstí i druhou babičku, která rozdíly mezi dětmi ani vnoučaty nedělala… Ke tchánům docházíme už jen příležitostně, poblahopřát apod., v případě, že je zároveň přítomna i švagrová s rodinou, vlastně možná i překážíme…
Ano, teď jsem pochopila, že nejsem jediná kdo má takové „štěstí“ na tchýni a babičku . Máme to podobně. Švagrovi děti oba kluci, jsou oblíbená vnoučata. Pravda že mladší už ne tolik jako starší, my teď máme čerstvé miminko, holčičku a ta není v zájmu vůbec…
Tenhle vzorec u tchýně a tchána zřejmě běžně funguje, protože oni také ve všem upřednostňují dodnes staršího syna(zvou je na obědy, postavili mu nový dům, hlídají mu staršího syna.. kupují jim pleny a ovoce, všechno se vozi k nim… My pleny ani neviděli, otázka jak se cítí m či neco nepotrebuji za celou známost s přítelem a těhotenství nepadla, na obědě jsme u nich nikdy nebyli).. Tak proc by neupřednostňovali i nejstarší vnouče.. druhorozený vnuk už také není ten kdo by byl objímán a milován ale pořád k němu mají vztah. Když jsem zjistila že jsem těhotná, přála jsem si holčičku (v rodině je to samý mužský, tak aby v nich konečně někdo udělal pořádek… ) Jakou jsem měla radost když jsem zjistila že to tak skutečně je …myslela jsem si že o to raději budou i přítelovy rodiče.. jak jsem se spletla jsem zjistila záhy… Tchýně nepřijde sama od sebe, nepohladi malou, nevezme si ji na procházku nebo i jen na zahradu do kočárku, nepoňucha se s ní… Prostě nic… O to smutnější je, že žijeme v jednom domě a stačilo by vyjít deset schodů.. moje máma která to k nám má 10km je u nás minimálně jednou týdně nebo jsme mi u ni, malá ji miluje (pozná už její obličej i hlas) .