Syn mi dělá ze života peklo: Jsem jediná z širší rodiny, kdo má syna. K nám se prostě rodí hlavně holky. Všechny babičky i pratetičky si u nás podávaly dveře a možná proto jsem našeho „dědice rodinného jména“ tak zkazila.
Slávek doma nikdy nic nemusel, to jeho sestra Klára, o dva roky mladší než on, byla vždy zatížena mnohem více povinnostmi. To byla asi moje největší chyba. Byla jsem vychovávána tak, že dívky se musí vést k mnoha věcem odmalička, zatímco chlapec to v dospělosti nějak určitě zvládne.
Ji jsem proto už jako puberťačku naučila vařit, nakupovat, používat pračku i žehličku. A Slávek? Ten nemusel nic. Došlo to až tak daleko, že si mnohé návštěvy myslely, že je Klára starší. Tak byl Slávek nešikovný a nemotorný. Ale pořád jsem si říkala, že to bude OK. Zvlášť, když širší rodina byla proti tomu, abych ho do práce nějak víc zapojovala. Musí mít přece víkendy volné, aby mohl přijet pomáhat k nim na zahradu, při rekonstrukci domu apod. Co na tom, že tam obvykle nic nedělal a jen si užíval domácí limonádu, buchty, grilované klobásky a tak podobně? Měla jsem být důraznější. To rozhodně, bohužel mi to došlo pozdě.
Zájezd do Anglie mě měl varovat
Ale jinak si vedl dobře. Skvěle se učil a škola ho bavila. Oběma dětem jsme platili soukromou jazykovku. Sice mi někteří příbuzní vnucovali pocit, že pro Kláru je to zbytečné a mám jí šetřit na věno, ale v tom jsem si špatně poradit nenechala.
Každý rok jezdili se školou na výměnný pobyt v Anglii. První dva roky Slávek nebyl – jednou onemocněl, podruhé mu do toho vlezlo něco jiného. Do zahraničí zamířil teprve třetí rok, tzn. ve třetím ročníku, zatímco Klárka jela jako prvák. A rozdíl to byl nebetyčný.
Byla úplně samostatná. Sama si sbalila všechno potřebné, sehnala si i informace o nové rodině, zjistila, jak si najít adresu v cizím městě apod. Slávek zvládl ztratit letenku ještě před nástupem do letadla, což jsem musela na dálku řešit a samozřejmě cestoval s kufrem, který jsem mu nabalila. A jiné to nebylo ani později. Po škole.
Klárka neměla potíže sehnat si práci a před třemi lety se vdala a odstěhovala se z domu. A my zůstali se Slávkem doma skoro sami. Manžel totiž pracuje po stavbách a nikdy se domů nevrací na příliš dlouhou dobu. On pokračoval ve studiu (víc než rok si dával pauzu), takže mi přišlo přirozené ho ještě nějakou dobu živit. Bohužel už mi nezbývaly peníze pro Klárku a mé očekávané vnouče. Pak konečně dostudoval a já se začala ptát. Zajímalo mě, kdy se hodlá odstěhovat a co vlastně bude dělat.
„Řeknu ti to, až se vrátím z dovolené. Už mám nějakou práci, dej mi ještě trochu času.“ Dala jsem mu ho. Ale po dvou měsících, když se mu prý práce nevyvedla a on nějak nemohl narazit na další, mi došla trpělivost. Buď začne přispívat na nájem, nebo mu přestanu prát a vařit! Souhlasil, i když dost vyjeveně. Našel si nějakou noční práci ve skladu na pár hodin a pár tisícovek pro mě vždycky vyškudlil. Jinak se ale nezměnilo skoro nic zbytek dne trávil s kamarády nebo na počítači. Doma nepomáhal, spíš měl jen požadavky.
Saze bouchly, když mi zničil moje semišové střevíčky
Pomalu ale jistě jsem se mu snažila předat zodpovědnost za jeho vlastní život. Pro začátek v jeho pokoji – už tam nebudu chodit a odnášet špinavé oblečení a nádobí. Ať si to zajistí sám. Vždycky to nějakou dobu vydržel, pak se však v jeho pokoji zase začaly hromadit plísní porostlé hrnky a znečištěné spodky.
A jednou jsem přišla domů a už v předsíni na mě čekaly blátivé šlápoty. Stopovala jsem je a našla jejich zdroj – dvě koule bahna (původně pohorky), které si hověly v koutě přímo na mých semišových lodičkách, které jsem den předtím pečlivě vyčistila a nechala oschnout. Jak mu odpadly z nohy, tak tady na mě koukaly. A to už bylo moc. Vrazila jsem k němu do pokoje a měla co dělat, abych se z toho smradu nepozvracela.
„To by už stačilo,“ křičela jsem na něj. „Je ti skoro 30 let a co jsi zatím udělal? Doma nic neděláš, všechno ti musím dát až pod nos a ani pořádnou práci sis nezvládl najít. Mám toho už plné zuby. Nejsem tvoje služka ani nic podobného. Takže se seber a začni něco dělat!“
„Mami, co blbneš?“ Očividně jsem ho vyvedla z míry. Dokonce se ke mně otočil na židli a odlepil oči od monitoru. „Co po mě chceš, abych se odstěhoval?“
„Jo, přesně tohle chci. A teď hned. Nanos si tu svou kupu hadrů a cédéček třeba někam do garsonky, mně je to jedno!“
Práskla jsem za sebou dveřmi, ale dlouho mi ten vztek nevydržel. Tedy ne že bych netrvala na svém, ale bydlení jsem mu nakonec našla zase já a zařídila všechno potřebné. Do týdne u nás byli stěhováci – on toho koneckonců Slávek zase tolik neměl.
A vypadalo to nějaký čas na dobré cestě. Konečně si našel práci (musel, protože na nájem jsem mu po prvních dvou měsících přispívat odmítla). Sice mu ji dohodil manžel, ale to nevadilo. Bohužel to všechno vydrželo jen do doby, než si našel přítelkyni.
Ze začátku jsem byla ráda, protože mi bylo jasné, že můj syn nad sebou musí mít nějaký ten bič, aby fungoval. Jenže od si z Evy udělal novou matku! Několikrát jsem se nechtěně přimotala k jejich hádkám (často se totiž hádali i u nás na návštěvě). Vyčítala mu totéž, co já. Že si žádnou práci neudrží, nic doma nedělá, pořád se věnuje jenom počítači… Vydrželo jim to asi rok. Slávek mi nikdy neřekl, proč se Eva odstěhovala, ale mně to bylo jasné. A totéž se opakovalo o pár měsíců později.
Jsem z toho už nešťastná. Jako matka jsem selhala a utěšuje mě snad jen to, že mojí dceři se narodily dvě krásné holčičky, takže ani ona nemůže v budoucnu zopakovat tytéž chyby, které jsem udělala já. Alespoň jedno dítě mi dělá radost. Ale cítím se pořád provinile. To moje výchova může za to, že je Slávek takový, jaký je. A na tom už asi nemůžu nic změnit…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
No jo,maminciny mazanci to znam,ja musela makat ,i kdyz jsem byla od bratra mladsi a on nic nedelal,ani nakoupit nesel hihihi pak,kdyz mamka onemocnela ,ani za ni neprijel a ja se o ni starala do posledniho dne ,no jo s tim se nic nenadela ,ale nejsem zatrpkla ,jen to proste mamka s nim nezvladala -i to se stava
Jojo, v tomhle mamky nás třicátníků moc chodit neuměly, cepovaly a učily holky a bratři se váleli a flákali. Respektive byli určeni k „chlapským“ pracem, kterých je ale v poslední době míň a míň, takže chlapečci pořádně nedělali nic. V domácnosti dělat nic nemuseli a podle toho to vypadá. O to větší čest výjimkám a matkám, který ze svých synů dokázaly vychovat soběstačný chlapy, co se o sebe dovedou postarat.
Podle sebe soudím tebe že
Je to pitomost to není tím že by nemusel nic dělat a nebo že je rozmazlený.Spíš chytl geny po někom z rodiny a paní si to nechce přiznat.Děti se nevychovavají ,dětem se jde příkladem a mužete je vychvávat jak chcete stejně budou takové co mají v genech.Mě taky všichni tvrdili jak svého třetího benjamínka rozmazluju a asi to pravda byla a přitom z něho vyrostl nejlepší syn na světě ,pracovitý hodný.
A to se chlubí,nebo si stěžuje ?
Bohuzel matka no nehodila do vody, aby se naucil plavat. Muj bratr zil od osmnacti let sam – a musel se vsechno naucit. A zvladl to dobre. Tomuto mlademu panovi je bohuzel vic nez o deset let vice, ale nic by jeste nemuselo byt ztraceno, pokud bude matka a pripadna partnerka dusledna a bude mit dost trpelivosti. Osobne bych radeji hledala partnera nez velke dite, ktere bych musela ucit I takovym zakladnim navykum, ze zachodova misa se sama neumyje.
Ano, maminka synka rozmazlila a teď si to vyčítá. A co tatínek, ten u toho nebyl? Ten si nic nevyčítá? Měl by být první, kdo si bude sypat popel na hlavu a synka cepovat a vyhazovat z domu, aby si z mámy nedělal služku. Oni totiž povinnost vychovávat potomky mají i tatínkové, takže i oni musejí nést svou polovinu zodpovědnosti, když se dítko nepodaří.
Dcery se podobají maminkám, synové tatínkům….
Vsadím se, že paní chytrou manžel nechal být. Sklízí plody své výchovy. Takových slepic je.
Jako bych viděla svého bratra. Já po matuře odešla a začala pracovat. Mu se nechtělo ani učit, ani pracovat. Do 25 připravil matku i o vlastní bydlení, aby měl na své „podnikání“. A ono ejhle, „podnikání“ ho přivedlo až do kriminálu.