Syn aktivně sportuje, ve škole ho však omlouvám z tělocviku: Jde o přiznání, které bychom nejspíš na první pohled odsoudili, ovšem podíváme-li se na důvody naší čtenářky trochu blíž, myslíme, že se dají pochopit. Alespoň tak se u nás prostřídaly dojmy u dopisu, který skončil pod dveřmi naší kanceláře.
Předáváme vám ho tak, jak jsme ho dostaly a názor si, naši milí čtenáři, udělejte sami. Jak dalece je možné věřit systému našeho školství a kdy je dobré naše děti před ním naopak chránit? A neublíží jim umetání cestiček víc, než tvrdý náraz na realitu?
Do školy přibyl nový spolužák – a začaly problémy
Až do třetí třídy by mě nikdy nenapadlo, že něco takového budu muset řešit. Adámek byl do té doby vcelku spokojené dítě. Jistě, nějaké problémy by se našly – čeština nikdy nebyla jeho zamilovaným předmětem a o nutnosti učení se básniček zpaměti bychom mohli také polemizovat, ale nikdy nešlo o nic tak hrozného, aby to bylo třeba řešit jakkoli radikálně.
Ve čtvrté třídě se však dětem proměnila nejenom třídní učitelka, ale také kolektiv. Resp. do třídy přibyl hokejista Pavel. Ze začátku jsme měli radost, vždyť Adámek aktivně hraje zase fotbal, určitě si budou rozumět. Jenže Pavel se už v prvních dnech ukázal jako pořádně nezvladatelné kvítko. Má sice asistentku, která mu pomáhá s učením, ale na jeho výbuchy agrese je už zkrátka krátká.
A do tělocviku s dětmi nechodí vůbec, což se ukázal být ten úplně největší kámen úrazu. Pavel je divoký, každou chvíli do někoho strčí, což se při běhu může proměnit v opravdu vážný problém. A nejenom tam. Rána medicinbalem bolí, natlačení na gymnastickou hrazdu ještě víc.
Samozřejmě jsme to zkoušeli řešit s vedením školy. Hlavně já, protože Pavel asi vidí v Adámkovi svou sportovní konkurenci – rád by do školy nosil poháry a diplomy asi jenom on. Adámek se tedy skoro z každého tělocviku vrátil domů s naraženým kolenem, modřinami, pochroumaným kotníkem apod.
Vše pro inkluzi aneb škola má svázané ruce
Vše pro inkluzi aneb škola má svázané rucePaní ředitelka je sice chápavá žena, s tímto problémem však podle svých slov nemůže dělat nic. Pavel je ADHD a my mu proto musíme pomáhat. Děti se musí vyvarovat každé situace, která by ho mohla vyprovokovat. Nezáleží na tom, že může jít o pouhý pohled. Přítomnost asistentky není možná, škola nemá na nadúvazek peníze. A ještě prý můžeme být rádi, že ji máme, protože příští rok to vidí bledě. Pavel učení celkem stíhá, takže pokud si ji nebudou chtít rodiče platit sami, nejspíš o ni přijdeme.
Dospělo to tak daleko, že Adámek se vyloženě bál každé další hodiny tělocviku. Úplně náhodou jsem se o tom zmínila i dětské lékařce. Vlastně se mě sama ptala na modřiny, které Adámek má, tak jsem jí popravdě řekla, jak to je. Nebudu říkat, jak jsme k tomu dospěli, ale nakonec má Adámek díky ní a ještě naší skvělé alergoložce pro tento rok osvobození z tělocviku kvůli astmatu. Fotbal ale hraje dál, jen se ve škole tolik nechlubí diplomy a podobnými věcmi.
Paní ředitelka o všem ví a drží s námi tzv. basu. Naštěstí. Jinak nevím, co bych dělala. Je pololetí a stejný papír si přinesly už i dvě další děti. A obávám se, že to neskončí. Výčitky si nedělám. Ty dvě hodiny tělocviku, co má můj syn ve škole, by jeho fyzičku stejně nespasily. Ve volném čase se hýbe až až. Ne že by z fotbalu modřiny neměl, ale nikdy – ani po víkendovém tréninku – nepřijde domů v takovém stavu, jako předtím někdy po hodině obyčejného školního tělocviku.
Uvažujeme o přesunu na jinou školu
Vím, že to do budoucna takhle nepůjde a už jsem doma nadhodila před Adámkem i téma změny školy. Zatím o tom nechce ani slyšet, protože v téhle má kamarády. Na druhou stranu se domů vrací stále nešťastnější. Kvůli Pavlovi totiž ve třídě nestíhají učivo. Pořád ruší, je pomalejší a paní učitelka jim proto dává hodně úkolů domů. Nedávno ty bylo 32 příkladů z matematiky a ještě celá stránka pracovního sešitu z češtiny a tři cvičení z angličtiny – to všechno na další den.
Adam se učí dobře, takže se opět nestydím přiznat, že matematiku za něj (až na pár prvních příkladů) počítal jeho tatínek a češtinu s angličtinou jsme dělali spolu. Jinak nevím, jak dlouho by nad tím seděl. A tohle se opakuje stále častěji. Adámek má třikrát týdně trénink na fotbal, z toho 2x během školního týdne. Jde o dny, kdy má na zopakování látky třeba na písemku sotva hodinu. A do toho ještě takováhle nálož úkolů? Nepřipadá mi to normální, a navíc se bojím i o kvalitu výuky jako takovou.
Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli si přesunem na jinou školu pomůžeme. Inkludovaných dětí je teď všude snad až moc. Já vím, že za to nemohou, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mnohým by bylo v nějaké specializované třídě líp. A nezpomalovaly by výuku u těch ostatních. V tomhle ohledu je vlastně tělocvik ten nejmenší problém. Co na to říkáte vy? Mám ještě zkusit tlačit třeba na školní inspekci nebo jde opravdu o předem prohraný boj? Nechci, aby si na nás ve škole někdo zasedl jen proto, že děláme problémy.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
