Syn se narodil z nevěry: Kdyby mi něco podobného někdo vyprávěl, poslal bych ho do horoucích pekel, jako barona Prášila. Jenže život umí být někdy pěkně nevyzpytatelný. Můj život vlastně odmalička provázely dvě ženy – obě sousedky ze sídliště, kde jsem vyrůstal. Byly to kamarádky a zůstaly jimi, i když jsem si Pavlínu vzal a Zuzana zůstala takříkajíc na ocet.

To však bohužel nebyla jediná tragédie v jejím životě. Rodiče jí zemřeli při autonehodě krátce po naší svatbě. A po necelém roce jí objevili nádor na mozku. Dodnes si myslím, že to bylo ze všeho toho stresu, protože najednou zůstala sama. Jedinými příbuznými byli její prarodiče na druhém konci republiky, takže se musela nějak se životem poprat.

Starali jsme se o ni – možná až moc

Bylo úplně samozřejmě, že jí se vším budeme pomáhat. Bydlela jen pár minut od nás, takže nebyl problém zajít uklidit, přinést navařené jídlo, nákup nebo třeba zajistit odvoz do nemocnice. Chemoterapie a další léčba totiž nejsou právě nenáročné. A Zuzka často nemohla skoro ani vstát z postele. V těch nejhorších dnech tam vždycky jeden z nás zůstal, kdyby bylo nejhůř.

Přišlo nám to docela přirozené. Lidé si přece mají pomáhat – kdy by to mělo být jindy, než právě v takovéhle hrozivé situaci? Naštěstí to všechno začalo vypadat líp. Nádor se podařilo vyléčit, a i když to Zuzanu stálo všechny vlasy, nesla to statečně. Stále však musela docházet na kontroly a s jejím zdravím to také nebylo právě nejlepší – byla neustále nemocná, práci si našla jen na půl úvazku a vůbec to měla těžké. Ale my s manželkou ji pořád podporovali. Dokonce jsem i tak trochu odsunuli stranou své snahy o dítě, protože bychom na to stejně nejspíš neměli energii. Jsme přece mladí a času je dost.

Chtěla to zkusit alespoň jednou

Občas jsme si tak trochu v žertu říkali, že bychom měli Zuzce najít nějakého partnera, aby po nás tu pečovací štafetu převzal on. Ale nemysleli jsme to vážně, samozřejmě. Koneckonců, když nebyla Zuzana zrovna nemocná, omezily se naše návštěvy jenom na kávu – všechno ostatní zvládala sama. Asi po roce a půl od úspěšné léčby jsem za ní zašel kvůli opravě odpadu, kterou jsme už dlouho odkládali a našel ji úplně zničenou.

Plakala. Prý se tam „něco“ zase objevilo. Utěšoval jsem ji, že to nemusí nic být. Že přece ještě lékaři sami nevědí, ale nechtěla to slyšet. Mezi vzlyky mi sdělovala, že ví, že tentokrát určitě umře. A pak z ní vyletěla tahle věta: „Ale já ještě nechci umřít. Nechci umřít jako panna, víš?“ Byla vážně nešťastná, mně jí bylo líto a snažil jsem se ji povzbudit. Ale dodnes si nedokážu vysvětlit, jak se mohlo stát, že jsme spolu skončili v ložnici.

Moje babička mi vždycky říkala, že jsem moc hodný kluk, ale takhle to asi nemyslela. Zařekl jsem se, že se to nebude opakovat, ale nebylo to třeba. Zuzana dělala, jakoby se nic nestalo, takže jsme prostě dál žili jako předtím. Navíc po třech týdnech přišla s radostnou zprávou: na mozku nic nemá, všechno je v pořádku.

 

Zuzana byla těhotná – se mnou

Ta radost mi ale nevydržela dlouho. Za týden zazvonila zas, když Pavlína nebyla doma – v ruce těhotenský test. Měli jsme jich doma už tolik, že jsem věděl okamžitě, o co jde. Na žádném se však nikdy neobjevily dvě čárky – jen na tom Zuzanině. Je moje, tím si byla jistá.

Projevil jsem se jako totální pitomec, když jsem jí hned v první větě navrhl, by si to nechala vzít. „Neboj se, po tobě nic chtít nebudu. Jen jsem chtěla, abys to věděl,“ zavrčela a práskla za sebou dveřmi. To Pavlína byla z té zprávy nadšená – doslova to těhotenství prožívala se Zuzanou, i když jsem viděl, jak moc ji to vnitřně trápí. Mezitím jsme se my dva spolu tak nějak tiše usmířili. Dodržela totiž slovo – když se všichni ptali na otce, svedla to na náhodnou známost.

A když se malý Jonáš narodil (i jméno vybraly Zuzana a Pavlína spolu), byla u nás skoro každý den, hojně podporovaná mojí ženou. Bylo ode mně těžké se od toho odstřihnout a chovat se jako správný strejda, ale to jsem netušil, že to nejtěžší mě ještě čeká.

Rakovina se vrátila – a Jonáš je náš

Zuzana si děťátka užívala jen půl roku, pak se kolotoč chemoterapií roztočil nanovo. Bylo to tak, ta nemoc byla zpět. Ale tentokrát byly všechny snahy marné. Do tří měsíců odešla. Seběhlo se to strašně rychle, ale ještě předtím stihla zařídit, že Jonášek bude náš. Dopsala mě do rodného listu – se souhlasem mojí ženy. Vlastně to byla Pavlína, kdo mi to oznámil.

Ano, měl jsem radost, dá-li se to v téhle situaci říct. A Jonáš je dnes naším životním štěstím – stejně jako byl předtím pro Zuzanu. Na jednu stranu si říkám, že to vlastně bylo dobře, že si alespoň na chvíli mohla užít normální život. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že se mi Jonáš pořád víc a víc podobá. A co když někdy bude třeba udělat testy DNA? Pak určitě vyjde pravda najevo. Ale jinak to nešlo. Nemohli jsme ho odmítnout a dát někam do dětského domova. Je u nás šťastný a vypadá to, že na svoji původní maminku už dávno zapomněl. Aby ne, když byl ještě tak maličký.

Pořád se ale bojím, že se to všechno jednoho dne provalí. Někdy koketuju s myšlenkou, že bych se Pavlíně ke všemu přiznal, ale nedokážu si vůbec představit, jak by to vzala. Nerozbil bych tím naši spokojenou rodinu? A co Jonáš? Ten si přece takovou ránu pod pás nezaslouží. Ale nebude všechno ještě horší, když to nechám na náhodě? Nevím, s kým bych si o tom mohl promluvit a vnitřně mě to ničí. Dá se vůbec nevěra odpustit – i když z takhle dobrého důvodu?

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno