Starala se o rodiče, ale dědictví nedostala: Odmalička mezi námi dělali rodiče rozdíly. Vlastně tak trochu museli. Zatímco já jsem byla odmalička průbojná, dobře se učila a dokázala si poradit, můj mladší bratr byl spíš takový mouchy snězte si mě. Na učení nikdy moc nebyl, takže zatímco já si udělala dvě vysoké školy, on to dotáhl jen na truhláře. A stejně se k práci nijak moc neměl. Říká se, že řemeslo má zlaté dno, ale to byste se k tomu dnu museli nejdřív propracovat.

A rozdíly pokračovaly. I když je bratr mladší, svého životního partnera jsme si našli zhruba ve stejnou chvíli. A zatímco on s přítelkyní žijí pořád tzv. na hromádce a mají spolu čtyři děti, já s manželem jsme se z pragmatických důvodů rozhodli zůstat jen u jednoho. I tak se máme co otáčet. Hypotéka, drahé kroužky, alespoň jednou za rok dovolená… Znáte to. Dcera se zamilovala do koní, vidí se někde na parkuru a bývá to dost náročné. To bratr si žije docela jinak. Děti vyrůstají doslova jako dříví v lese, školou prolézají jen tak tak a vrcholem jejich mimoškolního vzdělávání je skaut.

Rodiče dělali rozdíly už od začátku

Lezlo mi na nervy, když jsme museli jít na nějakou rodinnou oslavu. Mému bratrovi a jeho rodině máma vždycky podstrojovala to nejlepší. Za rohem dětem dávala dárky (abychom neviděli) a určitě mu vždycky nacpala i nějaké peníze. Bohužel naše rodina je široká a oslavy mají dost dlouhou tradici. Neexistuje, aby se slavily dvě události dohromady, i kdyby měli oslavenci libovolné jubileum v jednom týdnu. Vždycky mi to přišlo jako mrhání penězi. Neznamená přece, že když se do velké jídelny vejde třicet lidí, že by tam také třicet mělo dorazit. A asi nemusím připomínat, že takovou jídelnu jsme měli jenom my a pak ještě mamčina sestra – takže se většina oslav odehrávala na střídačku právě u nás. Ale nedalo se jinak.

A zajímá vás, jak moji rodiče argumentovali, když jsme je při podobném předávání dárečků přistihli? Beátka má prý všeho dost, to bratrovy děti po sobě musí dědit věci a nemají ani na pořádné jídlo. Jenže to přece není jejich věc! Sami s důchodem tak tak vyšli – za kulturou skoro nechodili, oblečení nakupovali v sekáčích. Ale nemohla jsem jim to nijak vymluvit. Když si bratr nadělal tolik dětí, tak ať se o ně postará! Nejrůznějších bonusů od státu brali, až to pěkné nebylo a přesto měli pořád málo!

Když udeřila nemoc, objevoval se bratr jen jednou za měsíc

Bohužel moji rodiče neměli štěstí nejenom na tohle. Zastihla je také nemoc. Mamince objevili nádor v prsu a tatínkovi o něco málo později rakovinu prostaty. Oba s tím bojovali a u maminky to vypadalo i docela dobře. Ale tatínek svůj boj asi po roce prohrál. Mezím jsem u nich byla skoro pořád. Musela jsem omezit svou práci a celou rodinu najednou živil spíš manžel. Naštěstí jsme měli něco našetřeno (právě pro případ výpadku příjmu) a nijak nám nevadilo, když na ty peníze saháme. Rodiče se však zuby nehty bránili, abychom jim nějak přispívali. Začal jsem tedy alespoň potají platit léky a nejrůznější podpůrné medikamenty, doplňovala ledničku atd., vozila je k lékaři (a záměrně si nikdy neřekla o peníze za benzin apod.).

A bratr? Ten se objevil jen tehdy, když jim přišel nějaký důchod. Ani děti s sebou nebral. Tvrdil, že děti by neměly prarodiče vidět v takovém stavu a máma s tátou mu to odkývali. Nikdy jsem neviděla, že by mu nějaké peníze dali, ale určitě to tak bylo, když ke konci měsíce často neměli ani na jídlo. Nosila jsem jim tedy i hotové obědy (pravda, leckdy kupované – a vydávala je za své), abych jim alespoň trochu pomohla. Bohužel, jak už jsem psala, tatínek svůj boj nakonec prohrál a maminka šla po pár měsících za ním. Jakoby ztratila všechnu vůli a chuť k životu.

K tomu notáři jsem nikdy neměla chodit

A přišla na přetřes otázka dědictví. Naivně jsem si myslela, že s bratrem dostaneme všechno napůl, ale jak se ukázalo, oni vlastně úplně všechno nechali přepsat na něj ještě za života. Zjistila jsem to ještě, když maminka žila. A její odpověď? My prý vůbec nic nepotřebujeme, ale o něj se nebude mít kdo postarat, až tu nebudou.

Bylo to nespravedlivé, ale zvládla jsem to. Co se taky dalo dělat? A v určitém slova smyslu jsem to chápala, i když mě to vnitřně žralo. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Po mamince mi nezbylo vůbec nic

Když maminka umřela, všechno jsem samozřejmě zařizovala i platila já. Chtít na bratrovi, aby se podílel? Ne, že bych to nezkusila, ale byl to předem prohraný boj. Manžel mě utěšoval, že už to nějak zvládneme. Úspory byly sice skoro na nule, ale tohle ještě nějak dáme. Obřad byl krásný, maminku jsme uložili do hrobu vedle tatínka a já jim nechala udělat krásný náhrobek.

Prvních pár dní jsem vůbec neměla sílu na to, abych se zašla podívat do jejich (teď už bratrova) domu. Ale byla to chyba. Když jsem se konečně odhodlala (chtěla jsem vyklidit maminčin i tatínkův pokoj a nechat si něco na památku), bylo už pozdě. Bratr vyměnil zámky a nechal se slyšet, že mi tu už nic nepatří, tak co tu dělám.

I když se mi po pár dnech díky klíči u sousedky přece jen podařilo proklouznout dovnitř, nezbylo uvnitř už vůbec nic. Ani rodinná alba s fotografiemi. Prý si nechali dovézt velký kontejner a všechno vyházeli. Pro slzy jsem neviděla na cestu a od té doby s bratrem nepromluvila. A už to ani neudělám. Kdyby jen rodiče věděli, co mi svým rozhodnutím způsobili a jaký prevít se jejich syna vyklubal, určitě by to neudělali. Ale teď je už na všechno pozdě a já si můžu jen vyčítat, že jsem nebyla předvídavější.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

19 KOMENTÁŘE

  1. Starala jsem se o rodiče, ale z dědictví nedostala nic. Bratr to prý potřebuje víc.
    Starala se pro to dědictví? Nesobečtí lidé konají proto, že někdo jejich pomoc potřebuje. Taktéž při rozdělování omezených zdrojů v rodině, tomu více, kdo více potřebuje. Hasí se tam, kde hoří a potom tam, kde teprve bude hořet.
    Z výpovědi jen jedné strany nelze posuzovat přínos jednotlivce pro rodinu v průběhu času. Zmiňuje studium, pracovní kariéru, děti, vlastní hmotné zabezpečení, rekreace… Zklamání z dědictví – to není dělení kořisti mezi vítězi, ani ve zvířecí smečce není spravedlivé a ani rovným dílem.

    • Jenže mi připadá, že jí šlo hlabvně o nějaké ty drobnosti na památku a bratříček, než by jí je nabídl, je radši rovnou vyházel. Myslím, že v takovém případě bych s ním taky přerušila veškeré kontakty.

    • Starat se o nemocného rodiče není jednoduché, zvláště když je člověk na to sám. Bratr se měl též podílet, třeba v sobotu a v neděli , aby si dotyčná mohla vydechnout. Majetek po rodičích se má rozdělit na půl, a kdo se stará, tak má dostat větší podíl. To že někdo něco potřebuje více, není rozhodující. Vím o čem mluvím.

  2. Částečně jsem též v naší rodině zažila něco podobného. Bratr dostal veškerý majetek ještě za života rodičů, anichž bych o tom věděla. Nakonec jim nezůstat ani ten byt v OV. Nyní matka bydli v pronajatém maličkém bytu. Když jsem něco proti bratrovi řekla, byla jsem ta nejhorší. Jak je v článku – on to potřebuje, my ne. Musela jsem se s tím naučit žít, ale nikdy to z paměti nevymizí. Matka je bohužel nemocná, a až bude potřebovat pomoci, jsem zvědavá, jak se k tomu postaví bratr.
    Mrákotová

    • Na mně po smrti sestry nechala maminka přepsat veškerý majetek, s zdůvodněním, že jen já jsem schopna se o ni postarat, Po sestře zůstaly vnučky. Maminka dostala mrtvici a já jsem se doma o ni plně starala asi 4 roky. Byla celá ochrnutá. Bylo to velmi těžké. Jak se ukázalo, správně se rozhodla.

  3. Pokud mají rodiče obě děti stejně rády, tak by mělo být dědictví přibližně stejné! Ale z vlastní zkušenosti vím,že to tak není. Také můj bratr dostal podstatně více, protože je „chudák“ sám žijící v Německu a nebude mít žádnou menzi, ale nikdo již neřekl, že když dělal, tak na černo, aby nemusel platit daně. Zaplatil jsem také pohřeb i nápis, ale jinak na hřbitov nikdy nepůjdu a ani s ním nechci již nikdy se setkat. Pocituji velkou křivdu a hlavně mi mrzí, když slyším od partnerky.“Tak to vidíš a ty jsi se staral a on byl pryč!“Bohužel má pravdu!

  4. Samozřejmě dávám za pravdu rodičům. Paní asi určitě nebude věřící,ale i přesto. Nebylo by lepší být velkorysá a mít svého prostinkého bratra trochu ráda? Tu jedinou dceru budete mít určitě zaopatřenou a hlavně milá paní, nevím jak jste stará: do hrobu ssebou nikdo nic nevezme, jen ty dobré a zlé skutky. Vždycky jsem slýchala, nahoru, před Boží soud lze vzít jen to, co jste nezištně dávala druhým. Čím víc se jednou budete blížit finiši, tím více uvidíte věci jinak a dáte mi za pravdu.

    • Ano, chudáčka nemakačenka, kterému vše spadlo do klína? Taky máme podobného v rodině, hlavně aby mu nebylo ublíženo, nebo aby se po něm, nedej bože, nechtěla práce nebo zodpovědnost. To není o tom, zda má bratra ráda nebo ne, ale o tom, že i když se o rodiče starala do jejich posledních dnů, tak ji po nich nezůstala ani fotogafie, nebo osobní věc na památku. Neměl by prostinký bratr naopak být sestře vděčný, že rodiče dochovala a zachovat se fér? A kde je řečeno, že je dcera zajištěná? Paní uvádí, že veškerou rezervu vyčerpali na to, aby se mohla starat o rodiče. Co když teď onemocní ona, dítě nebo manžel, co budou dělat s hypotékou na krku? Já naopak od Vás, za pravdu rodičům dát nemůžu, nezachovali se k dceři hezky. Zastávám názor, že kdo si co vydělal, ať si to utratí nebo daruje komu chce. Ale v tomto případě vzniknul něpěkný odraz dnešní doby. Protože je někdo schopný a pracuje, tak je znevýhodněný oproti jinému, který nezodpovědně přivádí na svět jedno dítě za druhým, práce je mu cizí a fňuká všude, kde mu je dopřáno sluchu. A vina je to právě těch rodičů. Kdyby bratrovi od začátku nenadržovali, věděl by, že se o sebe a své děti musí postarat sám a slušnost by u něj zafungovala…

  5. Nic si z toho nedělej, mám podobný příběh.
    Nepotřebuji dědit po někom kdo za to nestál a nestydím se za to.
    Na druhou stranu rodiče co tohle dopustí nejsou rodiče ale šmejdi.
    Ptáčník

  6. Nikdy to nebude spravedlivé,vždycky bude mít někdo pocit že to mohlo být jinak.Já jsem byla nechtěné dítě,moje sestra už chtěné.Nikdo si nedokáže představit,jak to nechtěné dítě to vycítí už od raného dětství.A tak mne ani nepřekvapilo rozdělení majetku,podle našich rodičů spravedlivé.Moje sestra dostala většinu majetku,a rozhodně nešlo o nic nad čím člověk máchne rukou.Namluvila jim že se o ně postará.Oba skončili ne moc dobře.

  7. Je to smutné, slyším to hodně často. Jakmile není majetek rozdělen rozumně za života a je více dědiců, tak jsou schopný se rozhádat do konce života. Zbytečnost.

  8. Taky mám poslední dobou pocit, že dědictví dostává ten, který se nestará a ani mu na rodičích moc nezáleží. Možná umí dobře fňukat, život jde dál. Nemá cenu se tím trápit.

    • S tím fňukáním máte pravdu. Já s rodinou jsme si nikdy nestěžovali. Prostě jsme museli s penězi vyjít. Bráchova rodina fňukala – tak samozřejmě penízky od rodičů šly k němu a nejen ty. Ale co, moje rodina má svědomí čisté. A hádejte, do se nyní stará o maminku?

  9. Jsme tři sourozenci,po smrti táty jsme se vzdali dědictví ve prospěch matky.Ta prodala náš velký dům,protože my jsme už všichni byli pryč,ve svém.Já jsem nakonec prodal svůj dům a nastěhoval se k matce do jejího nového domku.Ten jsem přestavěl,zvětšil,vše za své.Sourozenci mají všeho dostatek,vlastní bydlení,rodiny a každý daleko od nás.Matka se tedy rozhodla,že dům bude jednou můj,financuji ho já a jsem sám.Rozhodla se to včas sdělit sourozencům.Od té doby k nám nejezdí,se mnou nemluví.Ale já ve skutečnosti o dědictví nestojím.A pro sobectví a lakotu nestojím ani o sourozence

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno