Rodiče nám linkovali svatbu: Bylo by opravdu jednoduché říct, že to celé byl Michalův nápad. Možná by mi to tak ulevilo od špatného svědomí. Ale abych byla fér, tak to prostě říct nemůžu. Pokud bych měla najít příčinu toho všeho, bylo by to asi to, že si moji rodiče a jeho rodiče opravdu skvěle sedli…
Nestává se to často. A ne vždycky to dělá dobrotu. U nás to tak za začátku nevypadalo. Na výlety jsme chodili jako jedna velká rodina, moje maminka s tchyní dokázaly připravit společné obědy (obvykle u nás na zahradě, protože jsme měli větší dům), otcové se zase vyžívali v plánování pokojíčku pro miminko. Ale čeho je moc, toho je příliš.
Naplánovali nám svatbu – společně
Samozřejmě, že svatba byla na obzoru. Nicméně s Michalem jsme si představovali něco decentního. Žádné obrovské rodinné oslavy. Jen my, naši rodiče a svědkové. To přece v dnešní době bohatě stačí, ne? Těch peněz, co svatby stojí… Pořídili jsme si vlastní domeček na vesnici, který nutně potřeboval opravy a místo opulentní svatby jsme tak mohli mít třeba novou kuchyň.
To se ale nelíbilo ani mým ani Michalovým rodičům. Chápejte, oba jsme jejich jediné děti. Sourozence nemáme. Já byla odjakživa jedináček a jediný Michalův bratr umřel ještě jako miminko na vážnou nemoc. Ano, do jisté míry se asi dala ta intervence pochopit. Ale i když uvážíme celou situaci, opravdu mají rodiče právo na to zasahovat do té nejdůležitější části našich životů?
Namítali jsme, kde se dalo. Ale jejich argument byl vždycky stejný: my vám to zaplatíme, o peníze se nebojte, takže to bude se vším všudy. Marně jsme prosili, aby nám peníze raději věnovali na rekonstrukci domku. Na něco takového prý nešetřili. Dokonce si byli ochotní i půjčit. Pronájem luxusní restaurace, šaty, dekorace, jídlo – to všechno přece něco stojí, ne?
I počet hostů se vůčihledně rozrůstal. Naposledy, co se pamatuji, zůstal někde u 80 – spousta tetiček a strýčků, které jsme ani pořádně neznali apod. Dělali jsme si legraci, že rodiče možná pozvali i nějaké ty obejdy z ulice, aby celá svatba vypadala velkolepěji. Ale jinak nám do smíchu moc nebylo.
Tyhle šaty si vezmeš a žádné jiné
A mně ještě míň než Michalovi. Moje maminka měla totiž ještě jeden sen. Když se vdávala, vysnila si, že její dcera (pokud nějakou bude mít) se musí vdávat ve stejných šatech jako ona. Vybrala prý proto už tehdy nadčasový střih – krajkový vršek a sukni, která se dole rozšiřovala jako rybí ocas. Když jsem byla holčička, tak se mi maminčino povídání líbilo. Občas jsem si je „jako“ zkoušela, než je zase uložila do krabice.
Ale teď? S maminkou rozhodně nemáme stejné postavy. Ona je vychrtlý střízlík, já spíš dobře stavěné děvče. Ano, šaty se daly trochu povolit, ale stejně na nich bylo všechno vidět – každý špíček, prostě všechno. Když se maminka nedívala, vyfotila jsem se v nich a podělila se o své starosti s kamarádkami.
Některé namítaly, že vypadám opravdu hrozně, jiné, že tradice je přece důležitější. Takže mi nakonec nezbylo nic jiného, než požádat o radu i Michala, i když tu tradici okolo nevěstiných šatů a pohledu budoucího manžela určitě znáte. Když mě viděl, dostal nejdřív záchvat smíchu. Ale já měla slzy na krajíčku, takž se hned uklidnil. Prohlásil, že takhle ne. Že budu moc pěknou nevěstou, ale v šatech, které si vyberu sama. Ale maminka nechtěla nic slyšet…
Na výletě se všechno změnilo
Naštěstí nám rodiče ponechali víceméně nějakou svobodu ve volbě termínu. Tedy – dali nám na vybranou ze čtyř možností. To už bylo prostě moc. Michal to uzavřel jasně: musíme si dát pauzu. Zaplatili jsme si prodloužený víkend v Římě a rodičům oznámili, že termín určíme potom. Musíme to totiž spolu všechno v klidu probrat.
A tam to přišlo. Už v letadle Michal tak nějako neurčitě naznačoval, že něco chystá, ale celé to na mě vybalil až na hotelu. Plán byl jasný – na římském konzulátu lze sňatek bez problémů uzavřít a my oba měli v Itálii ze studií nějaké kamarády. Stačilo by jim zavolat. A víte, co? Já souhlasila. Měla jsem tak nějak škodolibou radost z toho, že rodičům vezmeme vítr z plachet a tohle nekonečné martyrium skončí. Protože jinak by pokračovalo ještě další rok – tak vzdálené byly totiž zvolené termíny.
A tak jsme do toho šli. Kamarádi volno měli, na konzulátu nás oddali víc než ochotně (nezastírám, že i tady to šlo trošku přes kamarádskou tlačenku). A ještě jeden den nám zbyl na pořádné líbánky.
Rodiče tomu nechtěli věřit
Nejdřív jsme si to chtěli na chvíli nechat pro sebe jako malé tajemství, ale když po návratu okamžitě rodiče začali naléhat s tím, který termín jsme si vybrali, využili jsme společného oběda a řekli, že už jsme se vzali. Nechtěli tomu věřit, ale fotografie z konzulátu je přesvědčily. Ze všech nejhůře to ale kupodivu nesl můj otec.
Ztropil hysterickou scénu, poslal všechny do horoucích pekel a s tchánovci se od té doby odmítl bavit. Mamince trvalo asi dva týdny, než se přes to přenesla a nakonec uznala, že byla přece jenom moc hrrr a v podobném duchu se nakonec nesl i rozhovor s (teď už) manželovými rodiči.
Ale můj otec byl jako beran. Dokonce se odstěhoval i ze společné ložnice, kterou s maminkou měli, prý aby do něj pořád nehučela. Ustlal si v dílně a tam jsme ho taky po třech měsících našli mrtvého. Byla to mrtvice. Bohužel se mu to podle lékaře stalo někdy večer a my ho našli až ráno. Už se nedalo nic dělat.
A já si říkám, že jsem možná svojí umíněnosti tatínka zabila. Ten stres, to rozčilování, to, že se odstěhoval z ložnice a vlastně z domu (kde by ho maminka určitě našla dřív)… Pořád si říkám, že jsem to celé mohla překousnout. Říct Michalovi ne… Zatím jsem mu nic neřekla, ale bojím, že mu to jednou vyčtu. A to pak bude konec našeho manželství. Stálo mi to všechno za to?
Více článků najdete na portálu mamci.cz
