Odpustila jsem babičce: Vlastně dodneška nevím, jak se to vlastně stalo. Moje babička si vždycky svoje soukromí spíš chránila. Když jsem jí oznámila radostnou novinu, čas od času utrousila něco o tom, jak se vychovávaly děti za jejích časů, co dalo práce vyvařit a vyžehlit plínky, nebo jak si se sousedkami vzájemně hlídaly kočárky, ale nikdy nic podrobnějšího.

A pak to přišlo. Měla jsem už pěkné bříško. Seděly jsme u kávy a povídaly si. Zvedla jsem se, abych pro něco došla, a v tom mi to babička řekla.

Neuměla jsem si představit, že bych dala své dítě pryč

„Taky jsem měla takové břicho. A hned třikrát. A bůhví jak bych vypadala, kdybych si to nechala i počtvrté.“ Nenapadlo mě nic lepšího, než se ze sebe vykoktat „Co?“. „No ujelo nám to na dovolené, ale čtyři děti bych nezvládla, tak jsme to dali pryč.“ Zůstala jsem v šoku. V té době jsem si nedovedla představit, že bych něco takového udělala. Dítě je přece dar, nikdo nemá právo ho připravit o život!

Nijak jsem to nekomentovala. Sice mi to připadalo divné, slyšela jsem totiž hodně o potratových komisích (a říkala si, že by nebylo špatné zavést něco podobného i dnes), ale dál už jsme se na tohle téma nebavily. Já se však najednou začala na babičku dívat docela jinýma očima. Udržovala jsem si od ní odstup a podvědomě každou radu zavrhovala jako „tu od ženy, co zabila své dítě.“ Nějak se mi nechtělo svěřovat se jí s detaily porodu a vším tím, co se potom k mojí holčičce vázalo.

A vydrželo mi to několik dalších let. Mezitím přibyla k holčičce ještě sestřička a vypadalo to, že nám ke štěstí nic nechybí. Ale co čert nechtěl, i přes antikoncepci se mi povedlo otěhotnět potřetí. Byla jsem v šoku, ale necítila z toho žádnou tragédii. Tak nás prostě bude o jednoho víc. Manžel sice moc nadšený nebyl, ale přičítala jsem to tomu, že byl aktuálně nemocný.

Třetí dítě jsme si nechat nemohli a já pochopila a odpustila

Zatímco já jsem si začínala užívat těhotenské nevolnosti, které mě vždycky trápily už od prvního měsíce, manžel stonal čím dál víc. A nakonec se u doktora ukázalo, že to není obyčejná chřipka, ale borelióza. Nasvědčovala tomu spousta symptomů, test ELISA byl zvýšený, prognózy do budoucna značně nejisté.

Panikařila jsem. Z jeho nemocenské bychom nevyžili ani náhodou. Ne, kdybych nemohla do práce chodit ani já. Takže osud víceméně rozhodl za nás. Obrečela jsem to, ale na zákrok do nemocnice šla. Teď mě pro změnu štvalo, že ho musím zaplatit. Stát by mohl mít pochopení pro takovou situaci. Dodneška si to tak říkám – situace, věc, problém… Odosobnění mi pomáhá.

Udělala jsem to a nelituju toho, i když se nakonec ukázalo, je manžel je pořádný kus chlapa a s tou klíšťovou potvorou se popral do půl roku a bez následků. Teď vidím, že to z mojí strany byla jen póza. Nedokážu jít na krev za každou cenu. A myslím, že je to dobře. Na babičku se dívám docela jinýma očima a jsem ráda, že jsem jí slovně nikdy nic nevyčetla a odpustila. Člověk by neměl někoho jen tak šmahem odsuzovat. Může se mu to vrátit jako bumerang.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno