Nechci děti a mému okolí jsem se to odvážila říct teprve nedávno. Nečekala jsem ovace ani plácání po ramenou, ale reakce některých mi doslova vyrazila dech. Paradoxně mě nejvíce odsoudily ženy. Prý jsem sobec, který jednou skončí sám v domově důchodců. Nebudu mít šťastný život a uvědomím si to pozdě. Já si ale myslím, že spokojený život jde prožít i bez dětí.
Dětství a dospívání
Mám ještě o dva roky starší sestru, dětství jsme měly pěkné. Nijak jsem nevybočovala z řady, hrála si s panenkami a kočárky. V průběhu let, jak jsme rostla a dospívala, jsem už asi vnitřně cítila, že děti nebudou náplní mého života. Tehdy jsem to ale nějak moc neřešila, přece jen jsem byla mladá. Postupně se moje kamarádky začaly vdávat a zakládat rodiny. Uvědomila jsem si, že ve mně neklíčí žádný mateřský pud. Ne, že bych neměla ráda děti, moc ráda jsem je pohlídala, pohrála si s nimi, ale že bych si pořídila vlastní, to jsem si neuměla představit. Koneckonců jsem studovala vysokou školu, tak stejně otázka založení rodiny nebyla aktuální.
Jsi sobec a skončíš sama
Po dokončení vysoké školy se mě každý, hlavně rodiče, začal vyptávat na svatbu a potomky. V té době jsem měla přítele, který také dokončil vysokou školu, tak jsme si klepali na čelo a všechny všetečné otázky odráželi. Zamluvili jsme to vždy tím, že teď chceme ještě chvíli cestovat a vydělat nějaké peníze. Vztah se po roce rozpadnul a já během let měla ještě několik vztahů. Žádný se však nedostal do fáze, kdy by došlo na plánování rodiny. Bylo mi skoro třicet a maminka už se mě začala vážně vyptávat, kdy hodlám mít děti, podle ní jsem začínala jít do věku, kdy je doslova za pět minut dvanáct. Už se mi nechtělo lhát, unavovalo mě pořád něco předstírat. Dotazy byly čím dále více neodbytnější. Rodiče mě prakticky hned odsoudili, aniž by si vyslechli mé důvody. Naopak jsem si vyslechla já přednášku o tom, jaký jsem sobec a spoustu dalších věcí. Přitom už vnoučata mají od sestry, má dvě malé děti.
Spokojený život i bez dětí
Uběhlo pár let a rodiče se s mým rozhodnutím nikdy nesmířili. Na rodinných oslavách jsem středem zájmu a každý má potřebu rozebírat můj život. Přišla jsem i o pár kamarádek, které už vlastní děti měly a tak nějak jsme si neměly co říct, částečně i proto, že můj postoj nechápaly. Zbyly mi dvě nejlepší kamarádky, které i přesto, že děti mají, moje rozhodnutí respektují. Největší obavy jsem měla z toho, že si nenajdu partnera, který to pochopí. Měla jsem obrovské štěstí, potkala jsem současného přítele, který je o několik let starší, má vlastní dvě děti a po dalších netouží. Pro mou maminku zklamání, protože doufala, že najdu muže, který mě přece jen přesvědčí.
Je mi 35 let, ještě bych děti mít mohla, ale myslím si, že už své rozhodnutí nezměním. Vím, že se s tím rodiče nikdy nesmíří. Ale já si opravdu nedokážu představit, převzít zodpovědnost za život toho malého uzlíčku a věnovat mu veškerých 24 hodin. Není tam ten mateřský pud, nevím, jestli bych ho dokázala správně vychovat, cítím, že je to obrovská zodpovědnost. Je to sobecké? Možná trochu ano. Ale pořídit si dítě jen proto, že to společnost očekává? Copak se nedá prožít spokojený život i bez dětí? Štěstí se přece neměří jen počtem dětí. Naopak si myslím, že jsem zodpovědná, když cítím, že mateřství není pro mě. Zároveň vím, že budu pořád za černou ovci. Ale je to přece můj život.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Samozřejmě je to věc názoru a vybrané zodpovědnosti. Chápu a pisatelce posílám názorovou podporu.
Vůbec si nemyslím, že jste sobecká. Je fajn, že jste upřímná, hlavně k sobě. I bez dětí se dá prožít plnohodnotný a pěkný život. A okolí……….ať se stará o sebe.
Úplně stejně mám a cítím i já…. naprosto Vás chápu, co jsem já vyslechla za keců….
Někteří mě skoro přirovnali k zločinci….:-(
Mezi miliardami lidí, kteří chodí po této Zemi, se nenajdou dva identičtí jedinci. Každý člověk má své specifické potřeby a zájmy. Je pravdou, že převažují a budou převažovat lidé, kteří jako svůj nejvyšší cíl považují založit rodinu a mít jednoho nebo více potomků. Každý má na to právo a pokud se na to cítí, může jich mít teoreticky dle libosti. Jsou ale lidé, kterých je menšina, kteří z různých důvodů odmítají mít rodinu. Pravděpodobně k této menšině patříte. Máte k tomu naprosté právo. Můžete si svůj život zařídit zcela podle Vašich představ. Nikdo, ani kamarádky, ani rodiče, ani nikdo jiný Vám nemůže do Vašich životních postojů a názorů zasahovat a něco Vám vnucovat, co je Vám cizí. Je to Váš život a jen Vy si ho můžete zařídit tak, jak Vám to bude nejlépe vyhovovat, abyste ho prožila plnohodnotně a našla svůj životní cíl a štěstí. Nebylo by pro Vás nic horšího, než abyste se nechala vmanévrovat pod tlakem svého okolí k něčemu, co nekoresponduje s Vašimi životními postoji a cíli. Pokud v sobě necítíte mateřský instinkt, pak považuji jako nejvyšší výraz zodpovědnosti, že odmítáte si založit rodinu. Pokud někdo nemá vztah k dětem a nechá se z nejrůznějších důvodů vmanévrovat k tomu, aby si založil rodinu, je to pro takovému člověka přinejmenším složité. Naprostá katastrofa je to ale pro děti, které se narodí někomu, kdo postrádá mateřský instinkt. Takové děti jsou pak často ochuzeny o mateřskou péči a emočně strádají. Z tohoto důvodů vnímám Vaše rozhodnutí jako naprosto zodpovědné nejen k sobě, ale i k Vašemu případnému potomkovi, že si jej odmítáte pořídit, když cítíte, že Vám k tomu chybí potřebné dispozice. Jestli Vás někdo bude považovat za „černou ovci“ nebo něco podobného, je to jeho věc. Já si Vás pro Vaše rozhodnutí velmi vážím a přeji Vám, abyste se nenechala znechutit hloupými předsudky svého okolí a svůj život si zařídila jen a pouze podle svých představ a nikoliv představ a přání své rodiny nebo známých. Každý trochu inteligentní člověk by Vás měl chápat a Vaše rozhodnutí respektovat. Mít nebo nemít svou rodinu není žádná povinnost, je to pouze právo. Přeji Vám mnoho štěstí na své životní cestě.
Taky si myslím, že je sobecké nemít děti. Co je na tom normálního mít děti, ještě mne udivují názory, že kdo nemá děti skončí sám, děti jsou zárukou nějaké jistoty? Péče o děti je velmi psychicky i fyzicky náročná, názory , že když se chce zvládne se vše nejsou vždy pravda, v uspěchané a zrychlené době člověk tak tak zvládá sám sebe… Myslet v životě na sebe není vůbec sobecké, co zlého na tom chtít mít čas na sebe? Každý ať si umete před svým prahem, názory okolí bych k sobě vůbec nebrala, ani nebrala osobně ani vážně…
Je lepší nemít žádné děti, než jich mít kupu jen kvůli sociálním dávkám, a pak je ani neposílat do školy!!! Naprosto mě šokovala odpověď dítěte z třetí třídy, kdy na otázku, čím chce, až bude dospělý, být, jeho odpověď zněla nezaměstnaným!!!
Kašlete na všechny. Také jsem se kdysi rozhodla, že nechci děti a to peklo kolem si nedovedete představit. Vydržela jsem a nikdy jsem toho nelitovala. Dneska je mi 54 let a tak už mám od okolí pokoj :-D. A dovolím si parafrázovat slavný výrok I. Asimova o náboženství: Stejně jako Vám příroda dala právo být matkou, stejná příroda Vám dává právo jí nebýt. A pořád lepší je přiznat si včas , že dítě nechcete, než se nechat přinutit k tomu abyste ho měla a přivedla do neštěstí nejenom sebe, ale i to dítě. Držím palce a nedejte se ! 😀
Já s vámi souhlasím, a jsem i přesvědčená, že pokud si nejste vnitřně jistá, že dítě chcete, tak by ho člověk mít neměl. Ono se to nakonec zvrátí, ale nelze se na to spoléhat. Ale mít dítě fakt není právo. Někdy se to tak interpretuje, ale není to právo ani povinnost.
Taky nechci děti. A taky jsem sobec, a ještě názor ostatních, kdo se o mě postará na stáří?! Jako vážně si lidi pořizují deti, aby se měl o ně kdo postarat? Tohle mi přijde více sobecké než je nemít. Jsem víc zodpovědná, když vím, že dítě nechci, než si jej pořídit a nedat mu lásku a dítě trpělo.
Ahoj,ted hlavne pro Ivu: v podstate myslis at se okoli postara o tebe.A duchod ti budou platit romske deti.
A nezapomen na masaze, nehty,…..skoda slov.
to mi přijde dost triviální uvažování: zase ty bezdětné nečerpají od státu žádné dávky v souvislosti s mateřstvím a zdravotní péči v souvislosti s mateřstvím, ale v době, kdy jsou maminky na mateřské, většinou platí daně, a sociální a zdravotní pojištění, kdežto za maminky na mateřské a děti platí zdravotní pojištění stát, což tak mám být, aby stát přispíval na ty, co se nemohou sami živit, protože si plní mateřskou roli s malými dětmi, stejně tak pak stát přispívá na starobní důchody těm, kteří si odpracovali alespoň 35 let na základě toho, že pracovali a přispívali do daňového a důchodového systému, bez ohledu na to, zda měli děti nebo ne
nehledě na to, že některé děti bohužel končí v pubertě na drogách apod…, takže děti nejsou záruka toho, že budou jednou přispívat do důchodového systému
Jsem dcera matky, která dítě nikdy nechtěla. Otec je chtěl, aby dostával lístky na výrobky, bylo to po válce, jiný důvod k plození neměl. Matka se ke mně chovala strašně, neměla jsem pro ni vůbec žádnou cenu.
Mirek
neodpustim si podotknout, ze kdyby takto premyslela-jednala tvoje matka, tak by se nemuselo nic resit.
No a? Kdyby nebyla na avete, bylo by ji to asi fuk, ne? Jeji matka deti chtela, tak je ma. Ona je nechce, tak je nema, co je na tom ke spekulovani? Prece si nebude delat deti jen proto, ze to nekdo ocekava
nechápu, jak rodiče mohou kázat o sobeckosti, když sami nepřijali svou dospělou dceru se vším všudy i s tím, že nechce děti – neměla by být snad rodičovská láska láskou nezištnou
a hlavně žena, která nechce děti – které jsou v tomto případě tak často skloňovány – žádným dětem přece neubližuje – takže sobeckost vůči jakým dětem?? – ??sobeckost vůči diktátorským a netolerantním požadavkům rodičů: musíš ze sebe ty mateřské pocity vydolovat?? musíš se přinutit – to třeba doslovně neříkají – ale jejich odsuzující pocity to říkají – podle mě může být člověk sobecký k někomu, za koho nese člověk odpovědnost – a za dospělý život svých rodičů odpovědnost tedy neneseme, pokud není se třeba postarat o rodiče v době nemoci
A kdo Vás bude živit, až budete v důchodu.
Vzledem k nasemu duchodovemu systemu samozrejme deti ostatnich, stejne tak, jako ja ted zivim vase (a ostatnich) rodice. Nehlede na to, ze me uspory, vzhledem k tomu, ze nemam a nebudu mit deti, budou dostatecne na to, abych se uzivila i bez statu. Tahle otazka me vzdycky pobavi.
A důvod proč se oháníte tímto již trapným argumentem? Je to JEJÍ život a vy v něm nemáte absolutně žádné právo ji cokoliv vyčítat či snad nakazovat. Jako vy si myslíte,že dítě je záruka toho že se o vás pak někdo postará? Já pracuju s důchodci a znám jich několik, kteří zůstali na ocet páč je dětičky vyměnili za vlastní život a nebo kariéru, takže se n*serte do CIZÍCH životů a volb a laskavě se starejte o svý!
jasně že ano.Copak štěstí a spokojenost se měří počtem dětí?Kdo děti mít chce,ať je má-třeba tucet,a kdo ne,tak ne.Pokud přivedu na svět dítě jen kvůli tomu,že je to společenská norma a že se to ode mne jako od ženy čeká,jsem něco víc,než když dítě mít nebudu?Tak nejsem plnohodnotný člověk nebo co?Je mě skoro 43,děti nemám ani nechci,zato od 27let mám útulek a záchrannou stanici pro týraná zvířata.Žiju spokojený život i bez dětí a můžu se věnovat naplno tomu,co mě baví,naplňuje a v čem se cítím šťastná a potřebná.Ani manželovi dítka po našem boku nikterak nechybí. A za další- nějak mám pocit,že tak,jak bych chtěla své dítě vychovávat,není v souladu s normou dnešní společnosti vyznávající zlaté tele.Pokud bych vychovávala dítě tak,jak bych si představovala,tak by bylo v dnešní době chudák-ve školce a škole by s ním nikdo nemluvil,protože by nemělo poslední mobil či tablet,nevědělo by o posledních televizních hitech,neb televizi nemáme,nemělo by značkové hadry a boty,protože olepování nálepkami značících“lepší lidi“ je nám k smíchu,takže by bylo fakt chudák.Pokud je „nevýroba“ dalších daňových poplatníků pro někoho sobetvím,tak holt jsem sobecká no.A co.Je to můj život.A co se týká obligátních omletých řečí typu-kdo se o tebe bude na stará kolena starat-no holt asi nějaká instituce jako např.domov důchodců,ústav sociální péče apod.Není to sice výhra,ale většina lidí tam skončí stejně.Ikdyž má dětí fůru.A když člověk slyší příběhy z důchoďáků či LDN,že tam spousta dětí,vnoučat a pravnoučat zavítá jen v den výplaty důchodu-tak babi čau,jak se máš,dej nějaký penízky a já zas jdu, tak asi o moc ochuzená nebudu.Možná je tento přístup ke svým rodičům a prarodičům věcí výchovy,ale v tom případě je špatně vychovaná většina dnešní společnosti.Takže pisatelce článku fandím a ať si do toho nenechá od nikoho kecat 🙂
Já myslím , že tyhle věci jsou každého čistě osobní věcí a nikomu do toho nic není . Zrovna jako nic není do výběru partnera nebo sexuální orientace . A odsuzují jenom maloměšťáci a blbci . Mnohem větší sobectví je děti mít a pak je týrat nebo na ně kašlat . Takhle nikdo netrpí . Snad leda drbny .
Jsem rad, ze takoveto zeny existuji, ja zase naopak myslel, ze vsechny zeny jednou budou chtit dite…je mi 28 takze tyhle kecy typu:“Kdy uz zalozim rodinu“ slysim porad…a taky na Vanoce jsem si vyslechl:“Aby se o me mel kdo postarat ve stari“….to mi prijde mnohem vic sobecke…ale reknete jim pravdu 😀 Proste je to muj zivot a prestante rikat, jak ho mam zit!
Pokud necitite vnitrni potrebu deti mit, neni duvod, proc byste je mela privadet proti svemu presvedceni na svet.
Taky jsem děti nikdy nechtěla. Z úplně stejných „důvodů“ a to je ještě navíc nemám ani ráda. Naštěstí se mě nikdo neptal a neplánovaně jsem otěhotněla. Bylo to to nejlepší, co se mi kdy v životě mohlo stát. A než se to stalo, nikdo a nic by mě nepřesvědčil o opaku. Bez dětí se dá prožít krásný a plnohodnotný život, s dětmi ještě navíc smysluplný. Obojí má své pro a proti. Za sebe jsem ráda, že jsem se vyhnula té obrovské chybě, které jsem se chtěla dopustit jen ze strachu, že zklamu a péči (výchovu) o dítě nezvládnu.
Paní není sobec. Připravuje sama sebe o důležitou součást života, ale je to její věc. Osaměle v důchoďáku můžete zůstat i když budete mít 4 děti. Být rodič není žádná zásluha. Já jsem ráda, že dítě mám. Ale nemám ho „na něco“. Abych splnila úkol, dluh společnosti, nebo nebyla ve stáří osamělá. Mám ho proto, že v jednu chvíli jsem pocítila, že bez dítěte nemůžu být. Normální mateřský pud.
Myslím, že odpověď není tak jednoznačná. Většina žen, které necítí silnou touhu být matkami, se v případě, že se jim dítě narodí, stanou milujícími maminkami, které by své děti za nic nedaly. Problém je, pokud změna postoje nenastane.
Pořízení dětí samozřejmě není jistota, že se člověk ve stáří nezůstane sám. Ale dítě je naděje a obohacení života o další dimenzi, kterou bezdětní nemají. Jinak co se týče sobeckosti, je samozřejmě lepší být bezdětná, než mít dítě, které nedostane to, co potřebuje. Ale je také pravda, že bezdětní ve stáří zřejmě budou do jisté míry parazitovat na systému, který budou udržovat v chodu děti těch, kteří se rozhodli jinak.
…zatímco v době, kdy ti, co děti mají, na ně čerpali ze systému mateřskou, paní do něj „jen“ přispívala. Takže parazitovat, říkáte?
to svým způsobem budou „parazitovat“ na práci těch mladších všichni ve stáří, protože lidské tělo bohužel tak funguje, že ve stáří už tolik nemůže – přece při láskyplné péči o děti nepožadujete jako svůj „plat“ to, že dítě Vám bude svou prací přispívat na Vaše potřeby, až budete jednou hodně starý člověk
rodiče, kteří nevedou své dítě, aby z něj něco bylo, aby bylo alespoň vyučené, aby se v životě nemuselo fyzicky dřít za málo peněz, pokud chudák dítě není úplně hloupé a nic jiného než tvrdá fyzická práce mu nezbývá, taky vlastně „parazitují“ na svém dítěti, protože dítě se chudák za málo peněz bude muset fyzicky dřít nebo po práci studovat, co může být fakt dost záhul
Pokud prohlášení není „cnost z nouze“, pak je to její rozhodnutí, má k němu asi důvod a nemusí být ani sobecký. Ale je to rozhodnutí s důsledky v čase. Později už není zvratitelné, byť došlo ke změně hodnot a názoru. V opačném případě děti dospějí a chce li rodič, tak může až do smrti zůstat třeba sám a žít jak chce. Bezdětný takovou volbu nemá, svůj osud si určil v mládí, i kdyby litoval sebe více.
Pokud ta paní o děti nestojí, je lépe, že je nemá. Vychovávala by další frustrované chudáky.
Všimněte si, že slovem sobec se ohánějí hlavně socky. Tedy paraziti na dávkách, kteří vědí, že k životu potřebují, aby ně makali ostatní. Moc dobře to vědí, proto se vás snaží natlačit tak kam chtějí. Nemyslete si, že je to jen záležitost ženských, taky to poslouchám. Úplně slyším, jak si v duchu naříkají „a co můj důchod“. Nikdy jim totiž nešlo o vás, ale jen o jejich prachy.
Plně chápu a podporuji. 20 let poslouchám, kdy se konečně provdám a začnu rodit jedno děcko za druhým, teď po 20 letech zase čelím varovným vztyčeným ukazováčkům a poučování, jak zůstanu sama, jak mě nikdo nebude živit, jak umřu sama někde na LDNce….
Problém není ve mně. Problém není ani v pisatelce článku. Problém je v této společnosti a jejich vymytých mozcích. V jejich lenosti používat svůj vlastní rozum a řídit se předsudky a stereotypy.
Všem dobrovolně bezdětným držím palce a posílám vzkaz: Vydržte! Nejste v tom sami!
taky jsem ve 35 letech měla ty horlivé řeči , že nejsem mateřský typ , ve 45 už to nešlo a nyní po 50 sátce je mi to moc líto . Sice žiju celkem pestrý život , ale cítím , že chybí něco podstatného . A to je pokračování , předání mých myšlenek , zkušeností , ukázat svět , kytky , nebe a vše další tomu svému dítěti , radovat se , když ono poznává , vidět prostě to pokračování . A to myslím chtějí taky prarodiče . Proto tzv. tlačí na své potomky , aby měli děti a je jim líto , když ne. Prostě, mít dítě je přirozené a nemělo by se o tom tak moc přemýšlet . Jasně , dítě se tzv. nemusí povést , ale to je taky život .
A proč jste neadoptovala?
Argument přirozeností přejdeme, to je irelevantní. Nosíte třeba brýle? Jezdíte autem? To je nepřirozené!
Lidi kteří nechtějí děti o tom většinou nějak hluboce nepřemýšlí, naopak – normálně bez koumání cítí, že to tak je.
A co když se dítě „nepovede“? „To je taky život“?! OK, bez dítěte a bez riskování je to taky život.
Je to Váš život a Vaše pravidla. Po letech jsem zjistil, že na kom opravdu záleží jsem především já. Sobecké? Možná pro ostatní. Ale je to můj život a moje pravidla…
…zatímco v době, kdy ti, co děti mají, na ně čerpali ze systému mateřskou, paní do něj „jen“ přispívala. Takže parazitovat, říkáte?