Manželova nemoc nám obrátila život: S Mirkem jsme svoji už 40 let. Brali jsme se poměrně mladí, ale na tehdejší dobu to nebylo nic neobvyklého. Brzy po svatbě se nám narodila dcera a za tři roky druhá. A jak bylo tehdy zvykem, já se starala o děti a domácnost, Mirek chodil do práce a měl na starost vše kolem domu. Měl svou malou dílnu, kam se rád „zašil“, jak jsem ho s oblibou škádlívala. Ale na dcerky nedal dopustit, rozkrájel by se pro ně. Bydleli jsme na vesnici, mě to vyhovovalo, byl tu klid, měli jsme zahrádku, která byla zase mé království. Mirek toho nikdy příliš nenamluvil, ale když bylo třeba něco opravit či zařídit, bylo na něj spolehnutí.

Dcery dospívaly a nám zbývalo více času na sebe a naše záliby. Já s oblibou trávila čas na zahrádce nebo s knížkou v ruce a Mirek kutil ve své dílně.
Děti postupně vyletěly z hnízda. Založily si vlastní rodiny a my se těšily z vnoučat. Roky plynuly a my si začali užívat zaslouženého důchodu. Mirek trávil dost času ve své dílně a já měla svůj klid na zahradě. Málomluvnost mu zůstala, já jsem si na to ale už zvykla.

Den, který nám změnil život

Byl klasický, uplakaný, podzimní den. Den, kdy se nám život obrátil doslova vzhůru nohama. Po zběžné prohlídce zásob jsem se chtěla vypravit do obchodu a dokoupit co chybí. Oběd jsem uvařila o něco dříve, abych mohla jet nakoupit v době, kdy tam nebude moc lidí. Houkla jsem na Mirka do dílny, že si beru auto na nákup a oběd stojí v kuchyni na sporáku. Něco zamumlal, brala jsem to jako souhlas, nasedla jsem do auta a jela.
Vrátila jsem se asi za dvě hodiny, obtěžkaná taškami nákupu. Otevřela jsem dveře a zavolala na Mirka, ať mi jde na pomoc. Jedna těžká taška ještě zůstala v autě.

V domě však bylo ticho a nikdo mi na pomoc nešel. No tak kde je? Copak mě neslyší? Morous jeden nahluchlý, proběhlo mi hlavou. To ty tašky zase budu tahat sama. Uklidila jsem nákup, Mirek nikde. Většinou přiběhne a motá se okolo, co jsem dovezla k snědku. Oběd stál netknutý na sporáku. Bylo mi to divné, šla jsem se podívat, kde je mu konec. Když jsem otevřela dveře do dílny, krve by se ve mně nedořezal. Mirek ležel na zemi, divně dýchal a měl oči v sloup. Okamžitě jsem se k němu vrhla a zatřásla s ním, vůbec nereagoval. Vytočila jsem záchranku a co se dělo potom, mám jako v mlze. Lékař tu byl rychle, prohlédnul Mirka a okamžitě ho nakládali do sanitky. Měl podezření na mozkovou přílohu.

Nic už nebude jako dříve

Po odjezdu záchranky jsem se úplně zhroutila. Dcery okamžitě přijely. Vydaly jsme se do nemocnice a na ten pohled nikdy nezapomenu. Mirek ležel jak hadrový panák, napojený na hadičky, všechno pípalo. Stiskla jsem mu ruku, ale nereagoval. „Váš manžel prodělal mozkovou mrtvici,“ objevil se za mnou lékař. „Musíme tomu dát čas, teď těžko říci, jak moc ho to zasáhlo“. Ale ne, za to můžu já, proběhlo mi hlavou. Kdybych byla doma, neskončil by takhle. Ještě chvíli jsme zůstaly a potom nechaly Mirka odpočívat.

Ještě v noci přišel Mirek k vědomí. Hned druhý den jsem se za ním vydala. „Ano, váš manžel je při vědomí, to je dobrá zpráva,“ informoval mě lékař. „Ale zatím nekomunikuje a nemá hybnost v končetinách, ale jak říkám, je stále brzy na nějaké závěry.“ Dny ubíhaly, Mirek začal postupně komunikovat, ale hybnost bohužel zůstávala stále velmi omezená. Už nepotřeboval intenzivní péči, tak ho přesunuli na běžné oddělení. Chodil s ním cvičit fyzioterapeut, ale hybnost se zlepšovala jen pomaličku. Jednoho dne si mě lékař zavolal, jestli uvažuji, co s manželem dál, už se pomalu blíží jeho propuštění. Oni už pro něj udělali, co mohli, na řadě je doléčení. „Nebo ho máme přesunout do léčebny dlouhodobě nemocných?“, zeptal se. Popravdě jsem si vůbec neuměla představit, co s nehybným manželem doma, ale byla jsem vychována tak, že se musím postarat.

Domluvili jsme se na propuštění za týden. „Nebude to vůbec jednoduché,“ varoval mě. „Sestřičky vám řeknou, co vše budete potřebovat, a ukážou, jak o manžela pečovat.“ Dcery přislíbily pomoc. Nakoupila jsem vše potřebné a noc před propuštěním jsme vůbec nespala. Když ho přivezli, tak mi začal kolotoč. Krmit, koupat, přebalovat, umývat. Učila jsem se za pochodu. Mirek mohl pomoci jen minimálně. Dcery pomáhaly, jak mohly, ale měly své rodiny a zaměstnání, tak tu také nemohly být denně. Časem toho na mě začalo být moc, zařídila jsem si pečovatelku, která k nám několikrát týdně jezdí, alespoň pomoci s hygienou a cvičením. Mirek to nese špatně, sice si nestěžuje, snaží se, ale není to on. Několikrát už mi říkal, že by nejraději umřel, než být takhle na obtíž.

Začarovaný kruh

Jsem neskutečně vyčerpaná, v noci pořádně nespím, zkrátka jsem na dně fyzických i psychických sil. Nemohu ho doma nechat samotného, mám strach. Ven se dostanu jen tehdy, když přijedou dcery. Ty ho také vozí po kontrolách a rehabilitacích. Bohužel Mirek zůstal z velké části nehybný a tak je to pro mě neskutečně náročné, zhubla jsem 10 kg a moje psychika také není nejlepší. Na vše jsem zůstala sama, musím pečovat i o dům, s tím mi naštěstí pomáhá zeť. Několikrát už mě ve slabé chvíli napadlo, jaká by to byla úleva, kdyby byl Mirek v nějakém pečovatelském domě. Zase bych měla čas sama na sebe. Nikomu jsem se nesvěřila, stydím se za své myšlenky. Okolí by mě určitě odsoudilo. Zároveň vím, že bych mu to nemohla nikdy udělat. Jsem v začarovaném kruhu.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno