Manželka miluje zvířata až moc: Jitka byla taková, už když jsme se poznali. Její malý byt byl plný nejrůznějších domácích mazlíčků i zachráněných živočichů všeho druhu. Trvalý „arzenál“ tvořil jorkšír, chameleon, dva gekončíci a tři morčata, zbytek se ve všech těch klecích, teráriích a bedničkách střídal podle potřeby.

Zprotivila se někomu ze známých myška? Jitka si ji vzala. Onemocněl křeček? I ten tu našel svůj domov. Našla venku zraněnou sýkorku nebo opuštěné koťátko? Ani to nebyl problém, místa tu bylo dost. Ale nemyslete si, že to uvnitř smrdělo jako ve zvěřinci – naopak. Jitka byla vždycky plná energie a nebylo jí zatěžko měnit podestýlky, vodu, koberečky apod. několikrát do týdne.

Zpočátku stíhala všechno – i nový vztah

Chodila normálně do práce – dělala prodavačku v jednom místním secondhandu, dvakrát do týdně stíhala i jógu a do vztahu se mnou se taky vrhla po hlavě. Občas jsem měl dojem, že ani nechodí spát. Přišli jsme z restaurace pozdě v noci, ráno vstávala do práce, a když jsem ji odpoledne přišel vyzvednout, zase na nás čekaly v předsíni nezbytné pytle s pilinami a dalším odpadem na vynesení.

A je pravda, že na nás někdy čekaly i jiné – to když přijel kurýr, který jí to všechno vozil. Ani nevím jak, najednou jsme byli spolu a čekali první dítě. A pořád bylo všechno v pořádku. Přestěhovali jsme se do nového bytu – do mého, který mi z radosti pořídili rodiče, když uslyšeli, že budou mít konečně první vnouče (moji dva starší bratři se totiž k podobnému kroku zatím nemají). Ještě předtím jsem se snažil vyjednat pravidla – zvířatům vyhradíme jednu místnost, zbytek bude náš. Některým přátelům to přišlo příliš benevolentní, ale já chápu, že Jitka bez toho nemůže být. Milovala zvířata, stejně jako mě a později našeho syna.

A jak začal malý Ládík brát rozum, viděl jsem, jaký úžasný vztah k přírodě bude mít. Ve dvou letech suverénně tahal gekončíky z terárka, mazlil morčata, dosypával zrní papouškovi apod. Jedna místnost zatím platila bezezbytku – jen naše korela měla čestné místo v obýváku. Jitka mínila, že je to společenský pták a bylo by jí smutno. Navíc ji dostala ode mne jako dárek k narozeninám. Myslím, že šťastnější jsem ji v životě neviděl. Občas mi sice připadalo, že už to trochu přehání (třeba když nám v jednom týdnu přibyl králík, poloslepé štěně a terárko se strašilkami), ale vzhledem k tomu, že jsme obvykle sloužili jen jako přestupní stanice, se to vždycky dalo nějak vydržet.

Najednou nás mělo být pět

Ládíkovi už byly skoro tři roky, a i když jsme se o další miminko snažili, nějak se nám nedařilo. Jitka se tedy pro jistotu začala poohlížet po novém pracovním místě. Našla, ale nakonec ho nevyužila. Kýžené těhotenství najednou bylo tu – ovšem na prvním ultrazvuku jsem málem padl do mdlob, čekala totiž dvojčata! To jsem si upřímně neuměl představit. Navíc bylo těhotenství od samého počátku rizikové – špatně umístěná placenta a pro Jitku to znamenalo skoro pořád ležet.

Měl jsem o ni strach – ona, která byla vždycky tak aktivní, by měla celé dny proležet? A co všechna ta zvířata? Ale překvapila mě. Jakmile jí doktor řekl, že si při sebemenších potížích půjde lehnout do nemocnice, neváhala a většinu našeho zvěřince propůjčila na hlídání nebo rovnou věnovala. Chameleona sice oplakala, ale protože neuměl přijímat cvrčky jinak než z pinzety (což byl poměrně dlouhý a náročný proces), nedalo se nic dělat.

Potřebovali jsme přivýdělek a Jitka si našla místo v záchranné stanici

Nakonec se žádné zlé předtuchy nepotvrdily a naše holčičky se narodily v termínu. Ani nepotřebovaly inkubátor, čemuž jsem se divil. Ale uživit najednou tři děti a ještě manželku na mateřské nebylo snadné. Bral jsem si stále častěji dlouhé, ale dobře placené zahraniční cesty. Jitce to nevadilo, prý všechno zvládá. I tak jsme ale vyšli jen tak tak. Jak holčičky rostly, ukázalo se, že trpí snad každou potravinovou alergií, která existuje. Nemohou mléko, lepek, většinu druhů ovoce… A takový jídelníček není právě levný, nehledě na to, že příprava zabrala Jitce spoustu času. Musela péct domácí chléb, dělat těstoviny apod. Ne, že by náhrady nebyly, ale to bychom se nedoplatili už vůbec.

Když mi řekla, že by ji na půl úvazku přijali v záchranné stanici, měl jsem opravdu radost. Děti si mohla brát s sebou, takže budou na čerstvém vzduchu, navíc se dostane z domu, bude dělat něco, co jí baví a přinese domů i nějakou tu korunu. To jsem ale netušil, k čemu dávám souhlas.

Měsíc to vypadalo perfektně, pak si přinesla domů prvního nalezenečka – mládě nějakého hlodavce, které potřebovalo pravidelnou péči. Pak to bylo kotě, malý ježek, sklípkan… Prý to jinak nejde, nemůže být na stanici pořádné stanici a ta zvířata se bez ní neobejdou. Brzy byli všude – v pokoji u dětí, v obýváku, v předsíni… Naše domluva rázem přestala platit a Jitka argumentovala tím, že stejně nejsem pořád doma.

To mě ranilo, ale když jsem nabídl, že svou práci omezím, odmítla to. Prý bychom nevyšli. Ale doma pořád stíhala, ani když jsme na sebe neměli už skoro žádný čas, bral jsem to jak období, které přejde, jakmile děti vyrostou a půjdou do školky a do školy. Tedy, ne že by Ládíka už do školky nevzali, ale nestíhala by ho tam prý dávat a zase vyzvedávat.

Utrácí naše peníze za zvířata a dětem se skoro nevěnuje

Jednou jsem ji v záchranné stanici překvapil, samotnou mě zajímalo, kde pracuje. Ale to, co jsem našel, mě vyděsilo. Naše malé děti pobíhaly bez dozoru před polorozpadlou budovou, hrály si mezi polorezavými klecemi, válely se v ptačích výkalech u dveří otevřené voliéry… Jitka se objevila až za velmi dlouhou dobu. Křičel jsem na ni, jak je nezodpovědná, ale nechtěla nic slyšet. Dětem se nemůže nic stát, jsou na čerstvém vzduchu…

Odvezl jsem je domů, čekal jsem , že mě přijde odprosit, ale vrátila se až večer – jako vždycky. Nechápe, proč šílím. Začal jsem jí vytýkat vše, co se mi nelíbilo. S dětmi prakticky nechodila jinam, než do práce. Pokud jsme chtěli na nějakou akci, musel jsem ji vyloženě přemlouvat a jít s nimi. Ládík musí chodit do školky, aby se otrkal. A konečně bychom si mohli naplánovat nějakou tu dovolenou…

Všechny moje námitky odbyla mávnutím ruky, ale já se nenechal. Vyjednal jsem si volno už předtím – jako překvapení a trval na tom, že si nějakou dovolenou zaplatíme. Vždyť dvojčátka ještě nikdy na žádné nebyla! Všelijak se kroutila a vymlouvala a teprve, když jsem udeřil, vypadlo z ní, že nemáme za co. Všechny peníze ze spořicího účtu utratila za věci pro zvířata. A to byla poslední kapka. Doteď se za to stydím, ale padla i facka – bohužel před dětmi.

Od té doby se spolu nebavíme. Tichá domácnost trvá už týden a já popravdě nevím, co dál. Kdybychom spolu neměli děti, okamžitě ji opustím. Ale ony si tohle nezaslouží. Na druhou stranu ona porušila všechny naše dohody. Myslím, že je na péči o někoho jednoduše závislá. A naše děti ji už nestačí, tak si přibírá zvířata. Chci, aby navštívila odbornou pomoc, ale ona to odmítá. A já se cítím jako v pasti. Vůbec nevím, co s tím, ale nemyslím si, že je něco takového dlouhodobě udržitelné.

Spořící účet si založím vlastní, dětem se moc rád postarám o aktivity, ale rád bych měl taky nějaký manželský život. Navíc si už vůbec nejsem jistý, jestli Jitku miluju. Teď je to pro mě spíš taková koule a noze…

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno