Manžel je voják z povolání: Na začátku našeho vztahu to bylo romantické a vzrušující zároveň. Přítel studoval Vojenskou školu v Brně a v Brně jsme se i seznámili. Byla jsem potěšená, že o mne má zájem zrovna takový urostlý a svalnatý kluk. Já ho zase podporovala ve studiu, i když už jsem sama pracovala. Byli jsme docela mladí, takže nebylo kam spěchat, a případné nevýhody jeho povolání jsem si tehdy nedovedla vůbec představit.
Dokud studoval, tak občas odjel na nějakou tu misi, ale jen nakrátko a nikdy se mu nic nestalo, protože to nikdy nebylo do oblastí přímo zasažených válkou. Ani já se o něj nebála, myslela jsem si – je vycvičený, dokáže se bránit, a do nějakého válečného konfliktu se přece nedostane.
Po několika letech chození jsme se vzali a plánovali rodinu. Už tady jsem začala mít pochybnosti, jestli to všechno zvládnem. I termín svatby jsme totiž museli přizpůsobit tomu, kdy bude Honza doma.
Já chodila do práce (pracuju v jedné nadnárodní firmě jako mzdová účetní) a on byl chvílemi tady v Čechách. Většinou na nějakých cvičeních, občas taky přednášel na škole, a velmi často jezdil na zahraniční mise. Mně to zpočátku přišlo docela dobré, když jsme byli spolu, užívali jsme si sebe navzájem, když odjel, měla jsem zase čas sama na sebe, na svoje koníčky a kamarádky.
Pak ale přišlo mimčo. Už v těhotenství mi bylo smutno, když jsem zůstávala doma sama, a to jsem až do začátku mateřské 2 měsíce před termínem porodu chodila do práce. Ty poslední dva měsíce mi připadaly nekonečné. Břicho jak velryba a doma nikdo, kdo by mi pomohl nebo podpořil. Kamarádky jako by mi rázem zmizely, protože těhotná nebo s dítětem nebyla ani jedna.
Když se Tobík narodil, bylo to ještě horší. Manžel sice stihnul přijet do porodnice, aby byl u porodu, a pak s námi asi 14 dní zůstal doma. To bylo výborné. Ty dva týdny jsem si připadala jako v bavlnce – nebýt toho šestinedělí, a taky jsem si užívala toho, že jsme konečně celá rodina pohromadě – jako normální rodinka.
Jenže pak dostal Honza zase povolání na misi a všechno bylo pryč. Já byla doma s miminem, občas se zastavili moji rodiče, ještě méně Honzovi rodiče, ale převážnou část dní jsem byla úplně sama. Navíc jsem se o Honzu začala možná až nepřiměřeně bát, protože kdyby se mu něco stalo, co by bylo s námi?
Kvůli tomu Honzovu povolání jsem si ani nedokázala představit, že bysme měli ještě další dítě, protože bych to sama těžko zvládala. Vždycky když přijede domů, jsem šťastná. Tobík k němu natahuje ručky a všechno je tak, jak má být.
Ale jakmile odjede do ciziny na misi, dostávám depku. Mám strach a bojím se, že i malý to vycítí, protože je vždycky nervóznější, vzteklejší a plačtivější. Já se ho snaží utěšit, ale samozřejmě vystresovaná matka, to je to nejhorší, co si dítě může přát.
Jak se toho strachu zbavit? Manžela samozřejmě nechci nutit, aby se vzdal povolání, které miluje…
Více článků najdete na portálu mamci.cz