Manžel a dítě mi zahynuli při autonehodě: Než jsem se rozhodla napsat svůj příběh, trvalo to asi rok. Než jsem se vůbec vzpamatovala. Do té doby jsem jen brečela, nebyla schopná nic dělat, pár měsíců byla i na neschopence a v péči psychologů a psychiatrů. Není to krásný příběh, ale možná někomu pomůže, aby se zamyslel nad svým chováním a jednáním, když řídí automobil…
Byli jsme krásná a nebojím se říct téměř dokonalá rodina. Já, manžel Ivo a náš syn Teodor. Plánovali jsme dokonce další dítě, chtěli jsme, aby to byla holčička, ale i kluk by se do naší party hodil. Všechno nám ale překazila nešťastná událost a nejspíš i bezohlednost někoho jiného.
Jednu sobotu jsme měli jet všichni na výlet do Českého ráje. Já ale ráno cítila, že nejsem úplně fit, že na mě asi něco leze, a tak jsem raději zůstala doma. Nechtěla jsem, aby kvůli mně přišli o výlet i manžel a Teodor, tak jsem je poslala samotné. Dodnes si to vyčítám. Kdyby zůstali doma, byli by živí. A kdybych s nimi tehdy jela i já, byli bychom aspoň všichni už na druhém břehu.
Když jsem je vypravila, lehla jsem si do postele, vzala aspirin a usnula. Probudil mě až telefon, myslela jsem, že volá manžel, že dojeli na místo a jak se mají. Nebyl to manžel, ale policie, a opatrně mi do telefonu sdělovali, že se stala autonehoda a že manžel i syn jsou v kritickém stavu převáženi do nemocnice. Byla jsem zoufalá. Rychle jsem se oblékla a jela do nemocnice, abych je viděla. Přijela jsem pozdě, oba na následky zranění zemřeli ještě při převozu v sanitce. Lékaři mi řekli, že je oživovali půl hodiny, ale jejich zranění byla neslučitelná se životem.
S pláčem jsem se ptala, jak se to stalo. To prý bude vyšetřovat policie, ale nejspíš riskantní předjíždění řidiče v protisměru. Manžel už nestačil s autem nic udělat. Možná se také zrovna podíval na Teodora sedícího vzadu v autosedačce… Přesně to asi nikdo nezjistí.
Nakonec z vyšetřování vyšlo najevo, že se skutečně jednalo o předjíždění na plné čáře, řidič druhého auta byl také těžce zraněný, ale přežil. Protože nehodu přežil, bude i postaven před soud. Nejspíš bude i odsouzen. To mi však manžela a syna nevrátí.
Nejhorším zážitkem pro mě bylo vypravování pohřbů. Dodnes si pamatuju tu malou bílou rakev, kdy jsem si pořád říkala, to není pravda, aspoň Teo se mi vrátí… Nezapomenu každý den dojít na hřbitov a položit kytku na hrob mých nejdražších.
I když už jsem se pomalu smířila s tím, co se stalo, nejhorší na celé situaci je to, že se teď bojím navázat jakýkoliv další vztah, protože mám pořád před očima to, co se stalo. Bojím se, že když se do někoho zamiluju, mohl by mi zase umřít. A bojím se mít další dítě, protože bych se o něj bála tak, že bych ho nepustila z domu…
Více článků najdete na portálu mamci.cz