Nemocná maminka mě připravila o sestru: Vlastně si dodnes říkám, jestli jsem nemohla udělat víc. Jenž v době, kdy to naši maminku postihlo, jsem měla svých starostí dost. Pečovala jsem (a vlastně dodneška pečuji) o autistická dvojčátka. Nemoci si nevybíráte, ale už si můžete vybrat to, jak se k nim postavit. A kdybyste se mě na můj názor zeptali ještě před osmi lety, měla bych jasno: o nemocné lidi se musí vždycky postarat jejich rodina. Vždycky to nějak jde. Stačí, když se lidi navzájem domluví.

A chvíli to vypadalo, že to tak bude fungovat i u nás. Maminku totiž postihla demence. Vždycky jsme si mysleli, že je na takovou diagnózu ještě mladá, ale určité zapomínací epizody v jejím životě (např. zapnutý plyn nebo přetékající vana v koupelně) už nešly ignorovat. Verdikt lékařů přišel jako blesk z čistého nebe.

Já už měla děti, sestra ne

Bylo to pro naši rodinu opravdu náročné období. Jen pár měsíců předtím totiž moji nemluvící a zdánlivě opoždění kluci dostali jinou diagnózu – autismus. Asi vám nemusím popisovat, jak je péče a takové raubíře náročná a co všechno obnáší.

A do toho bylo třeba zajistit péči o nemocnou maminku. Dohodli jsme se vlastně rychle. Sestra si ji nastěhuje k sobě (v té době neměla ani přítele natož děti) a já jí budu jezdit pomáhat. Bydlela jen na druhém konci města, takže všechno vypadalo jednoduše. A nějakou dobu to i fungovalo. Bohužel se naše maminka začala díky své diagnóze měnit doslova před očima.

Pro okolí jsme tyrani a sobci

Kdybych chtěla vypsat, co všechno jsme musely snášet (a sestra to přitom měla každý den na talíři), bylo by to krušné vyprávění. Maminka si například nepamatovala, že snědla oběd, i když na stole byly prázdné talíře. Stačilo, aby odešla třeba na WC. Stěžovala si, že ji týráme hlady. Také jsme jí prý kradli věci. O některých jsme ani nevěděly, jiné nám v průběhu život jednoduše dala. Jednou jsem přišla na návštěvu s náhrdelníkem, který mi věnovala a spustila takový kravál, že jsem jí ho raději vrátila.

Postupem času někdy nepoznávala ani na nás a vůči okolí byla neskutečně hnusná – protože jinak to ani napsat najde. Naše milá a hodná maminka se změnila v záštiplnou bytost, používala nadávky, o kterých bychom si nebyli mysleli, že je zná apod. Neustále nás obviňovala, že se o ni nestaráme, děláme jí naschvály apod.

Byla jsem z návštěvy u ní vždycky hodně špatná a mí synové to na mě samozřejmě poznali. Nechtěla jsem to tak, ale musela jsem své návštěvy omezit na minimum. Zároveň jsem se snažila přesvědčit sestru, aby dala maminku někam do ústavu. Opravdu už to totiž nebylo únosné. Někdy mi volala a bylo slyšet, jak je zoufalá. Ale sestra si nedala říct. O maminku se přece postará.

Maminka umřela a sestra ji do dvou let následovala

Dones vlastně nevím, jestli jsme si nemohla něčeho všimnout dřív. Ale sestra byla tak unavená a zmožená, že to možná opravdu ani nešlo. Situace s maminkou gradovala a byla pro nás vlastně úleva, když konečně umřela. Neodsuzujte mě, že to píšu. Kdo to zažil, nepochopí. Ke konci už nás nepoznávala prakticky vůbec, nechtěla vycházet z domu, odmítala pít… Nakonec umřela v nemocnici. Sama, někdy v noci.

Myslela jsem, že se konečně sestře uleví, ale bylo to vlastně ještě horší. Vyčítala si, že tam maminku nechala, že s ní nezůstala přes noc, že ji tam nechala samotnou. Přitom to nebylo možné, sestry by to nedovolily. Znáte to.

Neulevilo se jí, spíš naopak. Vypadalo to na depresi, možná i něco horšího. K psychologovi však jít odmítala. A když se nakonec k lékaři dostala – skrze únavu a další věci., byl verdikt neúprosný – rakovina štítné žlázy. U sestry šlo všechno hodně rychle. Za pár měsíců bylo třeba vystrojit další pohřeb. Doktor říkal, že za to nejspíše mohl ten stres, který celý ty roky prožívala.

A já se z toho dodnes také nemůže vzpamatovat. Chvíli si říkám, jestli jsem opravdu udělala všechno, co jsem mohla. Mohla jsem jezdit častěji, mohla jsem sestru přemluvit, aby vyhledala pomoc, aby dala maminku do ústavu, aby si zajistila ale pečovatelskou službu. Vím, že maminka nesnesla v domě nikoho cizího, ale…

Občas mě napadají  i hodně černé myšlenky. Jsem na mámu naštvaná, že onemocněla, že to dopadlo takhle. Mozek se dá přece cvičit. Možná, kdyby víc dbala o své duševní zdraví a nevysedávala pořád u těch nekonečných seriálů, při nichž ji dost často doprovázela i nějaká ta sklenička. Kdyby, kdyby, kdyby…

Asi bych sama potřebovala pomoc nějakého psychologa. Ale zároveň se ho bojím vyhledat. Co když mi také řekne, že za to vlastně můžu já? Smrt sestry bych si neodpustila, stejně jako já teď nedokážu odpustit mámě…

Více článků najdete na portálu mamci.cz

14 KOMENTÁŘE

  1. Mám to za sebou a děkuji bohu a našemu obvodnímu lékaři, že na poslední rok jsme maminku dali do Domova pro seniory do Radkovy Lhoty, kde se o ni opravdu vzorně starali! Já už asi byla 2kroky od blázince, cca do půl roku po maminčině smrti jsme se dokopala a začala vyklízet maminčin byt, nejen, že s enašli údajně ukradeny/mnou/ peníze a šperky mezi prádlem, ale i oblečení a jiné věci co jsme jí pokradli. Demence je zlá mamiku úplně změnila byla zlá, jen po mě řvala, stěžovala si všem, že ji okrádám, zakazuji s kýmkoliv se stýkat, opak byl pravdou. Dokonce se dostala tak daleko, že mi vyhrožovala, že mě podřízne a bude, tak syn všechny nože odnesl a uklidil ale pak byl takový řev, že něco musel vrátit, již je nepotřebovala, ode mě měla plnou obsluhu. Je to strašná nemoc a nechci aby syn musel se mnou zaý´žívat to samé, ale…..

    • Kdo nezažije neuvěří ,vím o čem mluvíte. Moje matka ještě žije,ale musela jsem se synem od ní utéct už jsem se taky bála o život i o psychiku a malý vše denně poslouchal. Moji sourozenci nevěřili co umí říct a dělat tak teď je to na nich bohužel.

      • Pro Milanu – to je právě ten omyl, že žijeme jen jednou; jaký by to mělo smysl? Někdo je zdravý, někdo se s chorobami potýká celý život, někdo prožívá život bezstarostně, někdo nemá ani na základní potřeby. Vývojem, řadou za sebou jdoucích životů se vymaňujeme ze životního strádání a začínáme chápat, co je během života to důležité.

        • A nežijeme jeden život? Jenom jeden! Nic víc! Je normálí, že se v průběhu života měníte, ale to neznamená, že máme více životů a že když uděláme chybu nyní, tak máme na výběr další z životů, že? A pitvat se v historii je blbost, jenom se pak člověk utápí ve vzpomínkách a nežije nyní! Existuje jenom nyní, není žádné “kdysi” a “příště”!

  2. Moc dobře to znám!! Mnoho situací jsem si prožila na vlastní kůži s maminkou (údajné krádeže, trápení hladem …). Buzení ve 2hod ráno,kdy se dožadovala jakéhosi vysvětlení,které stejně nechápala a já pak v 5,30 vstávala a venčila psa a spáchala do práce,bojíce se návratu;co se v zamčeném bytě zatím stalo… Ano,nejhorší je ta změna osobnosti z milující maminky na nesnesitelnou …. – ani to nemohu pojmenovat. To té nemoci/Alzheimeru/ nejvíc zazlívám!! Že mi tak “ukradla” maminku … Oproti pisatelce já na vše byla sama. Díky okolí jsem se odhodlala shánět domov,což se s velikým štěstím podařilo v hodině dvanácté,kdy se z mamky stál ležák (zlomený krček). I tak jsem ji ale neopustila a denně za ní jezdila a pomáhala jí krmit. Jsou to už 3 roky,co odešla,ale já jsem citově vyprahlá pořád….

  3. Neobviňujte sebe, ale ani maminku. Ona za svou nemoc nemohla. Ale ani Vy nejste ničemu na vině. Vaše sestra se rozhodla tak, jak se rozhodla, možná by onemocněla, i kdyby o maminku nepečovala. Osud nezměníte, nikdo neví, co ho čeká. Vy buďte silná, ať můžete dál pečovat o své děti. Držím palce!!!

  4. Pamatuji se jak jsem šla za obvodním lékařem ohledně mojí maminky. Je to pár let zpět. Pamatuji si jak zatěžko mi bylo se mu svěřovat s tím co vše moje maminka provádí a říká a tvrdí a přitom na okolí působila naprosto normálně. O to víc jsem se já trápila jelikož jí ty její výmysly přece mohli uvěřit. Bylo vidět, že doktor s tím již zkušenost má. Vše bylo jednodušší jelikož jej navštěvuje celá naše rodina včetně maminky. Tehdy pronesl jednu větu, která mě zahřála u srdce a povzbudila mě a to bylo: Věřte že s touto diagnozou sem nepřijde člověk postižený demencí sám za sebe ale vždy jsou to rodinní příslušníci. Od té doby uteklo hodně vody a hodně věcí se stalo. Hlavně se stalo to že jsem se stala maminkou i já a moje maminka babičkou. Byla to těžká cesta ale vnoučata její nemoc neprohlubovala ale trochu přibrzdila. Najednou měla důvod pro co žít začít znovu péct buchty a sušenky a vymýšlet blbiny které rodiče dětem nedopřávají. Přišlo mi jako by se na toto období vyloženě těšila. Jsou to tři roky a jsou samozřejmě horší dny, ale k vnoučátkům se chová vždy příkladně. Sice je nevezme na výlet ale udělají si hrad nebo lesní dobrodružství uprostřed obýváku nebo kuchyně.

    • Máte pravdu. Všude radí,že mají lidi jít včas k lékaři, aby se rozpoznal Alzh., jenže takového člověka k lékaři nedoženete. Obvodní navíc v tomto moc nepomůže a k psychiatrovi vám nemocný nepůjde, protože “ho chcete zbavit svéprávnosti”, to ví jistě… A tak jsem např. skončila já sama u psychiatra, kde jsem přes hodinu vyprávěla, co maminka dělá, nedělá, jak se chová, nechová. Paní doktorka mi v jednom moc pomohla. Řekla mi, abych se připravila na to, že mne mamka už nikdy nebude mít tak ráda jako dřív. Že už se od ní toho nedočkám, protože už toho není a nebude schopná. Že za to nemůže, to že dělá ta nemoc. A abych se na ni za to nezlobila…. Prostě už nic nebude jako dřív. A nebylo…, mockrát jsem si na to vzpomněla a byla pak vděčná za každý okamžik, kdy maminka byla na chvilinku “při smyslech” a řekla, že mne má ráda, nebo se prostě na mne usmála a já viděla, že v ten okamžik ví, kdo jsem.

  5. Osud člověka je tvořen různými událostmi a nemoci a smrt k němu patří. Naše postoje k nejbližším jsou dané osudovými svazky, které se přenášejí přes naše životy. Rodíme se do fyzického světa a ten opouštíme, abychom se vžili do světa duchovního, ze kterého si opět s naším přispěním budujeme život další. Osobní, rodinné svazky jsou tvořené dlouhou linií a my se snažíme svou láskyplnou pomocí usnadňovat někdy bídné žití svých nejbližších. Člověk jako duševně-duchovní bytost je tvořen bytostnými články, z nichž je jedním z nich nižší, pozemské „já“ člověka. Nevyspělé, nevyrovnané se projeví během těžkého onemocnění jako porucha osobnosti, v článku uvedenými charakterovými úchylkami. Katarze duchovním světem setře negativní nánosy, člověk se znovu zrodí očištěn, s odhodláním prožít život lépe, než ten uplynulý. Naději a posílení duchovního jádra obdrží ti, kteří se ve jménu lásky a všelidské povinnosti obětovali pro druhé.

    • Vstoupit do diskuze…Ale kdo to má v tomto životě vydržet.někdy to vypadá ,že musím skončit v blázinci,nemám ho daleko.

      • Rozumím vám, Ivo, obstát v současném světě je mnohdy pro slabší povahy náročné, tlak ze všech stran se zvyšuje, ordinace psychiatrů se plní, stoupá počet sebevražd. Nezbývá, než hledat sílu v naději, že naše trápení má svůj vyšší smysl, který je nám prozatím skrytý; navíc žití probíhá ve vlnách, takže když jsme zrovna na dně, můžeme doufat, že brzo nastane stoupání…

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno