Máme v péči vnoučata: Tento dopis nám do redakce přišel zcela bez jména, takže ho ani my neuvádíme. Jde prý o vyprávění natolik specifické, že i tak se pisatelka obává, že by ji bližší rodina mohla identifikovat. Ale napsat nám ho chtěla – prý pro poučení. Jí samotné se v některých věcech (zejména co do sociální stránky) otevřely oči…

Na naši dobu byl náš příběh docela typický. Chtěli jsme jen jedno dítě a zůstali u něj. Okolí jsme tvrdili, že se nám zkrátka nedaří a pokud mohu soudit, nikomu to divné nepřišlo. Ne, že bychom na více dětí neměli peníze, ale omezovaly by nás v zájmech . Zejména v cestování a tak. Hranice sice nebyly otevřené tak, jako dnes, ale i tak existovala velká spousta míst, které by stálo za to navštívit.

Dcera se nám nevyvedla – netušíme proč

Měli jsme holčičku a opravdu jsme ji nerozmazlovali, spíš naopak. Vystudovala bez problémů střední školu a pak odešla do velkoměsta na vysokou. A tu už nedodělala. Skončila v prvním ročníku. Dlouho jsme o ní neměli žádné zprávy, dokonce jsme mysleli na nejhorší. Ale skutečnost byla nakonec vlastně ještě horší. Dcera si našla přítele v nějaké partě „umělců.“ Žili, kde se dalo, objížděli festivaly a z čeho měli peníze, to nám nikdy neřekla.

Ozvala se sama – byla totiž těhotná a s velkým břichem se jí už po nejrůznějších ubytovnách přespávalo špatně. A že ho měla – čekala totiž dvojčata. Porodila předčasně ani ne dva týdny po tom, co se vrátila domů. Mám podezření, že předtím u žádného doktora ani nebyla, protože neměla těhotenskou knížku ani nic jiného. U porodu nás nechtěla, takže jsme obě děti viděli v inkubátoru až za několik dní. Byli to chlapeček a holčička. Dcera kojit odmítla a jakmile to šlo, podepsala revers. Nabídla jsem jí, že může bydlet u nás i s dětmi a vypadalo to, že jí to vyhovuje. Ale vydržela to jen půl roku. O děti se moc nestarala ani poté, co je propustili z nemocnice, starala jsem se sama – naštěstí s pomoci jedné sestřenky, která shodou okolností studovala v našem městě střední školu. Byla z dětí nadšená, vozila je na procházky a tak.

Dcera bývala z domu stále častěji pryč, prosby ani domluvy nepomáhaly. A jednoho dne zmizela úplně – bez jediné řádky, prostě byla pryč. Vrátila jsem se s dětmi z procházky a zjistila, že zmizely nejenom její věci, ale i moje úspory z prádelníku. Naštěstí jen pár tisíc. Část peněz padla na nákup kojenecké výbavičky a část jsem měla schovanou jinde. Manžel naléhal a já ho poslechla.

Ztratili jsme iluze o právním státě

Dokud byla dcera s námi, ještě jsme jakž takž vycházeli – hlavně co do financí. Já pracovala na půl úvazku a ona si vyřídila nějaké ty dávky, které nám musela odevzdávat. To se ale po jejím odchodu všechno změnilo. Nebudu teď mluvit o právní stránce opatrovnictví dětí – tu máme stále ještě nevyřešenou. Spíš teď chci napsat o tom, jak vám nikdo nepomůže, když potřebujete.

Dcera byla vedena jako nemajetná – potřebovala na to nějaké potvrzení úřadu, které následně nosila spolu se mnou na místní charitu. Pro děti jsme tak získávaly oblečení, často i nějaký sunar nebo plenky a dcera si mohl brát i potraviny pro sebe, ze kterých jsme vařili. Později už se mnou nechodila, což bylo vlastně dobře. Pracovnice si zvykly, že chodím sama a později už po mně žádné potvrzení ani nechtěly.

Charita se otevírala dvakrát do týdne a už od rána před ní byly fronty. Pokud jste nedorazili mezi prvními, často na vás skoro nic nezbylo. A to nebylo často kvůli mé práci možné. Bohužel to nefunguje tak, že dostanete jen to, co potřebujete. Naopak příkaz „ z vyšších míst“ zněl – rozdat všechno a za každou cenu. Byla jsem tedy několikrát svědkem toho, jak pracovnice charity předávaly dětskou výživu rodinám bez dětí a radily jim, že ji mohou použít místo mléka do kávy nebo si s ní třeba ochutit kaši a plenky jim zase doporučovaly prodat za rohem do vietnamské večerky, že tam pan obchodník dává dobrou cenu. Že na nás už často ani nezbylo, se jistě zmiňovat nemusím. A že by nám dali více, než dvě balení plen a sunaru, to také nešlo. Ony sice ví, že to potřebujeme, ale předpisy jsou předpisy.

A jaké drahé potraviny se tam často objevovaly! Luxusní sýry a bonboniéry, které zbyly některému z velkých obchodů. Džusy, exotické ovoce, sladkosti… Sama jsem takové věci často koupit nemohla a tady stačí, když bezdomovci přijdou a natáhnou ruku… Já vlastně ani nevím, jestli takhle fungují všechny charity, nebo jenom ta naše. Po roce a půl ji ovšem zavřeli a od té doby ve městě nic takového nemáme. Takže se protloukáme, jak se dá.

K dětem nemáme žádný právní vztah, dcera si je může kdykoliv vzít

Vychováváme si vlastně svoje vnoučata, ale pro nás jsou jako vlastní děti. Těšili jsme se, že si užijeme důchodu a místo toho máme na krku dvě ratolesti. Zjistili jsme, že nám to vlastně ani nevadí. Člověk tak nějak omládne, když má starosti takovou „bandu.“ Mnohem horší je ta právní nejistota.

Jako nedonošeňátka potřebují dvojčata lékařskou péči – i když stále méně. Naštěstí. Doktoři se na nás sice často dívají zvláštně a tam, kde je to potřeba, falšujeme dceřin podpis. Praktická lékařka nás zná a i na sociálním odboru máme spřízněnou duši, ovšem biologičtí rodiče jsou v dnešní době nejvíc. Budeme to muset vyřešit ještě předtím, než děti nastoupí do školky. Jenže dcera se nám ozývá jen sporadicky a o převzetí do péče nechce ani slyšet. Nevíme, co bude dál. Asi na to budeme muset jít soudní cestou. Bojíme se však, že se dcera vzbouří a děti si odveze bůhvíkam. Od soudů prý čekat pomoc nemáme, přednost má vždycky návrat do biologické rodiny. A co když někde zase otěhotní a dítě nám přiveze? Dalšího špunta už bychom určitě nezvládli. Opravdu se bojíme toho, co bude dál.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

 

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno