Mám nadané dítě: Mít děti je radost i starost. Mně ty moje však přinášejí rozhodně víc toho prvního. I když syn občas zlobí a dcerka si hraje čas od času na pyšnou princeznu. Ale to už tak bývá. Nikdy by mě nenapadlo, že se moje starší dítě v něčem liší.
Ano, odmalička byl šikovný a zvídavý kluk. Ale kdo dneska není. Stačí, když se dětem věnujete a nestačíte se divit. Takže u Tomáška to podle mě bylo také tak. Zajímal se hlavně o techniku, ve čtyřech letech si podle návodu z knížky postavil vodní mlýn a tak podobně. Ale nic výjimečného jsem na něm nepozorovala. Prostě měl talent na všechno technické. Spíš jsem někdy jeho projevy brzdila, takže když ve školce projevil zájem o písmenka a čtení, převedla jsem jeho zájem jinam. Ve škole by se potom nudil. Zvlášť, když je říjnový.
Testování nadaných dětí
O tom, že máme ve městě školu se třídami i pro nadané děti, jsem popravdě dlouho nevěděla. Přistěhovali jsme se, když už byl syn ve školce a tak nějak vždycky počítali, že prostě nastoupí do té nejbližší základky.
Dovedla mě na to až kamarádka. Sedly jsem si vlastně tenkrát na první setkání. Obě máme rády zvířata, obě si libujeme v přírodě. Kluci byly stejně staří a když se mně narodila holčička, jí rovnou dvojčátka, takže jsem jí chodila pomáhat. A právě ona s myšlenkou testování nadaných dětí přišla.
Do školek prý chodí psycholog, prověřuje je a následně doporučuje k zápisu právě do oné školy. Přišlo mi to zajímavé, zvlášť, když její syn byl také moc šikovný. Z hlavy počítal i velká čísla a tak podobně. Ona měla za to, že se určitě do výběrové třídy dostane a na to konto (a jako pojistku) nakoupila i spoustu cvičebních sešitů a neustále s ním něco vyplňovala, kreslila nebo počítala.
Občas to už bylo trochu otravné, ale fandila jsem jí. Toník vážně vypadal, že by se mu mezi nadanými dětmi líbilo. A Tomášek? Když jsme ve školce dostali k podpisu papír, že s testováním nadaných dětí souhlasíme, podepsala jsem ho. Protože proč ne. Ale nic jsem si od toho neslibovala. Ani mi to nepřišlo důležité. Prostě si zkusí pár testů a bude to.
Moje dítě prošlo, její ne
Jaké bylo moje překvapení, když jsem si pro Tomáška po obědě přišla a byla pozvána přímo do kanceláře paní ředitelky. Pan psycholog byl moc příjemný a ujistil mě, že mám doma opravdu poklad. Ukazoval mi technické výkresy, které mu Tomášek udělal (řez lanovkou či co) a ptal se na spoustu věcí. Ano, je pravda, že už doma čteme Pána prstenů – jen jsme si ho trochu upravili (smutné scény neměl rád). Ano,Tomášek neustále něco vymýšlí atd.
Já ale s jeho nadáním nesouhlasila. Vždyť v jiných věcech je hodně pomalý – třeba tkaničky nezvládá dodnes, pomalu se obléká, číst ještě neumí. Atd. Ale psycholog mě ujistil, že je to normální. Že když je dítěti v nějaké oblasti dáno, jinde se mu zase ubere.
V naší školkové třídě byly tři děti, které uměly číst, přesto za nadané nebylo označeno ani jedno. A můj Tomášek ano. Později se na školu dostal a je tam spokojený. Ale to už předbíhám. Mezi těmi nevybranými byl samozřejmě i Toník a mě nastalo peklo.
Prý jsem podváděla…
Jakmile se kamarádka ty výsledky dozvěděla. Obvinili mě, že jsem toho psychologa určitě podplatila. Nebo že mám protekci, nebo bůhvíco. Její Toník je přece mnohem šikovnější než Tomášek, takže to přece není možné. To jsem sice uznávala, ale nařčení se bránila. Vždyť já o to ani nestála!
Jenže ona si dál mlela svou. Pomluvila mě u známých a přestaly jsme se stýkat. Mrzí mě to, učinila jsem i pár pokusů o sblížení, ale ona asi Tomáškovi jeho úspěch nikdy neodpustí. Mrzí mě to, protože jsem přišla o nejlepší kamarádku, ale na druhou stranu si říkám, že je to tak možná dobře. Bůh ví, jaký sobec by se z ní ještě mohl po čase vyklubat…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
