Farma je náš život: Já byla vyloženě městský typ a můj přítel – později manžel – jakbysmet. Oba jsme pracovali na dobře placených manažerských pozicích. Byli jsme pány svého času (pokud tedy nebylo zrovna potřeba odšéfovat nějaké ty přesčasy) a na pracovní prostředí si opravdu nemohli stěžovat.
Narodili se nám dva kluci, ale díky dnešním možnostem jsme s nimi doma zůstali vždy jen chvíli, a poté jsme si najali chůvu a zaplatili soukromé jesle či školku. Stále více nám však začínalo docházet, že nám v životě asi něco chybí, že takhle to mít nechceme. Bylo obtížné to popsat, takže jakékoli rozhovory na podobné téma vždycky skončily rozpačitým mlčením. Ovšem pomohla nám náhoda.
Firemní teambulding uprostřed Beskyd
Nejdřív jsme našemu novému šéfovi nemohli za tenhle nápad přijít na jméno. Prý se musíme všichni lépe poznat, takže si někam vyrazíme. A nenapadlo ho nic lepšího, než zamluvit zážitkový prodloužený víkend na jedné kozí farmě v Beskydech. Žádná teorie dojení, ale pěkně všechno v praxi. Pokoje bez wi-fi, nejbližší větší město půl hodiny autem, účast povinná.
Patřili jsme mezi ty, kteří nabízený program bojkotovali nejvíce – tedy ze začátku. Ale na těch večerních procházkách pod hvězdami něco bylo. A pochutnat si na domácím sýru, který vám vlastnoručně vyrostl pod rukama, je prostě něco nezapomenutelného. V té době jsme bydleli ve velkém městském bytě – v pronájmu, večery trávili buď v práci, nebo v kině a vrcholem společně stráveného času byla dvakrát ročně dovolená u moře…
Naši životní cestu změnil novinový inzerát
Byla to náhoda, že jsem tenkrát otevřela noviny právě na té straně, kde visel inzerát na prodej menší farmy i se zvířaty – shodou okolností také v Beskydech. Ukázala jsem ho svému příteli – spíš jen jako konverzační téma ke snídani a on pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Aby nám dali tak velkou hypotéku, museli bychom se vzít.“
Byl by to velký krok do neznáma, jistě. Ale velice rychle jsme zjistili, že bychom to oba chtěli. Věděli jste, že svatba i vyřízení hypotéky se dá stihnout ani ne za dva měsíce? Hned poté jsme dali v práci výpověď. Manžel přesedlal na živnost na volné noze a já oprášila své překladatelské zkušenosti, abychom měli v prvních měsících z čeho žít.
Měli jsme vlastně štěstí. Majitelé farmu prodávali, protože už byli staří a jejich děti se do práce příliš nehrnuly. Všechno nám tedy na několika schůzkách popsali a vysvětlili (asi jsme si je získali svým zápalem) a nakonec nám cenu ještě o něco zlevnili, protože by prý byli rádi, kdybychom si farmu vzali my. A začal nám každodenní kolotoč práce a starostí a zvířata. Stádečko ovcí a nějaké ty krůty jsme brzy rozšířili o další kusy. Stačilo se poptat v okolí a vždycky jsme dřív nebo později narazili na nabídku, která se nám přesně hodila. I lidé v okolí nás přijali dobře, horší to byla s naší vlastní rodinou.
Jsme blázni, kteří si neváží dobrého bydla
Nejhůř asi celou změnu nesli kluci. Starší musel změnit školu, mladší jen kamarády ve školce. I tak si však neváhali postěžovat babičkám. Vlastně si prvních několik měsíců stěžovali nonstop – po telefonu i osobně, protože zejména moje máma si vzala za vlastní, že nás musí z toho farmaření „vyléčit.“ Byla u nás každou chvíli a neváhala zmiňovat výhody velkoměstského života při každé příležitosti a to často i v dost absurdních situacích – „Kdybyste bydleli ve městě, nemuseli byste jíst včerejší rohlíky.“ Museli jsme tomu udělat přítrž. Nám tahle změna vyhovovala a věřili jsme, že si i naše děti brzy zvyknou – jen potřebovaly čas.
A nemýlili jsme se. Stačil necelý rok a troufnu si říct, že jsme se všichni s životem na venkově perfektně zžili. Není to sice žádný med, ale s tím jsme ani nepočítali. Zvířata potřebují každodenní péči, navíc bylo třeba trochu naplnit náš finanční polštář, takže jsme na naši malou usedlost začali zvát návštěvníky i exkurze a časem plánujeme i nějaké to ubytování. O společné dovolené si však můžeme nechat jen zdát, stejně jako o jakékoli návštěvě u rodičů, delší než jeden den. Nepodařilo se nám totiž najít nikoho, komu bychom opravdu věřili, že se o naše zvířata postará tak, jako my. Pokud tedy babičky chtějí své vnoučky vidět, musí si pro ně přijet. Jinak to nejde. A velké rodinné oslavy nebo sváteční večeře jsou nám také zapovězeny. Ne, že bychom nezvali příbuzné k nám, ale nikomu se sem nechce.
Dospělo to do takového bodu, že s námi moji i manželovi rodiče skoro přerušili kontakt. O domácí dobroty z farmy nestojí a dokonce jim nevěří, jak nám bylo taktně naznačeno. Raději si koupí ty z obchodu – co na tom, že taky pocházejí z nějaké takové malé farmy, možná taky od nějakých skoro amatérů, kteří se zkrátka dobře zbláznili do chovu ovcí a koz.
Prorokovali nám, že nás tohle s manželem rozdělí a my si přitom rozumíme ještě mnohem líp, než předtím. Přátelé z města nám také nechybí – pár srazů sice bylo, ale tak nějak nám začínalo být stále jasnější, že si nemáme co říct. Oni pořád řeší ty malé problémy, jako kdysi my, ale dál nevidí. Nevidí, že ty drahé dovolené a luxusní byty se jen snaží vyplnit prázdné místo – hlad po něčem jiném, hlubším, trvalejším.
My jim to vysvětlit nedokázali a popravdě už se o to ani nesnažíme. Jen doufáme, že to alespoň naše rodina někdy pochopí. Bohužel to vypadá, že si lidé více váží těch, kteří se pořád za něčím honí, než těch, kteří dokáží na práci sáhnout vlastníma rukama. Alespoň našim dětem se budeme snažit předat dobrý příklad. Tak nám držte palce, ať se do toho kolotoče farmaření jednou pustí s námi a my nebudeme muset na stará kolena farmu prodávat jako její předchozí majitelé.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
„Oni pořád řeší ty malé problémy, jako kdysi my, ale dál nevidí. Nevidí, že ty drahé dovolené a luxusní byty se jen snaží vyplnit prázdné místo – hlad po něčem jiném, hlubším, trvalejším.“
Na to bych tak byla zvědavá, jezdit k někomu, kdo by mi takhle kecal do života s tím, že teď ví všechno nejlíp. Ani se jim nedivím, že tam zůstali sami.
Krásně napsané, vím o čem paní píše. Jsme již v důchodu, žijeme na samotě už osm let a neměnili bychom ani za nic.
Máme kozy, králíky, slepice, kuřata na maso, obrovskou zahradu a je nám fajn.
Autorce článku přeji, ať se jim daří a jsou stále spokojeni.
Farmu na hypotéku???no nevím,udřou se tam,nic více.