Dala jsem dítě k adopci: Bylo mi 18, když jsem neplánovaně otěhotněla po nechráněném pohlavním styku. Asi jsem si myslela, že pro jednou se nic nestane. Jenže stalo se. Nechtěla jsem jít na potrat, protože jsem věděla, že po potratu bych se jednak cítila špatně a taky bych třeba v budoucnu nemohla mít děti. Neměla jsem tehdy stálého přítele, a tak jsem se rozhodovala jen sama za sebe. I rodičům jsem to řekla, až jsem měla sama jasno a na potrat už ani jít nešlo.
Porod po maturitě, adopci
Dítě jsem tedy donosila a těsně po maturitě i porodila. Dala jsem ho ihned k adopci, protože na to, být maminkou, bych si v tom věku skutečně netroufla. Chtěla jsem ještě studovat vysokou, pak si najít práci a taky cestovat po světě…
Mé sny
To všechno se mi splnilo. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, byla na několika stážích v zahraničí – v Anglii, Španělsku i Americe, teď pracuji v jedné nadnárodní firmě v Praze jako ekonomická ředitelka. Přesto si často vzpomenu na svoje dítě, jak asi vypadá, jestli se dostalo do dobrých rukou, co bychom spolu už mohly podnikat….
S přítelem plánujeme miminko
Snad se mi poštěstí otěhotnět teď, když už je mi přes třicet. Mám dlouholetý vztah a přítel by miminko taky chtěl. Zatím jsem mu nic neřekla o tom, že už jsem jedno miminko porodila. Čím jsem starší, tím víc se za to stydím, že jsem se ho vzdala, a tím víc mi to trhá srdce. Doufám, že až se mi narodí miminko teď, budu mu moct dát všechnu tu lásku, kterou jsem tenkrát neměla.
Už se koukám do kočárků
Už jsem se taky přistihla, že se koukám do kočárků ostatních maminek, abych viděla, co všechno ta miminka mají, jaké jsou peřinky, jaké jsou kočárky. Přitom taky koukám po 12letých dětech, které mi připomínají moje první dítě – jak vypadají, jak si hrají, o čem spolu mluví. Je to trošku schizofrenní situace. Tehdy jsem miminko nechtěla a ani nemohla mít a vychovávat, a teď ho strašně chci.
Osudné setkání
Jednoho dne se mi zdálo, že úplně vidím svou holčičku, něco mě k ní přitahovalo, i když samozřejmě nevím, kdo ji adoptoval, ani kde teď žije. Ale na vánočních trzích v Praze jsem se tváří v tvář setkala s dívčinou ve věku mého dítěte, která jako by mi z oka vypadla. Od té doby už nemůžu na nic jiného myslet. Vím, že ji nemohu oslovit, má svoji rodinu, vypadala šťastně a spokojeně. Aspoň z toho mám radost – zřejmě se dostala do dobrých rukou, jestli je to tedy opravdu ona.
Těhotenství
A na Vánoce jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to ten nejkrásnější dárek pod stromeček, jaký jsem kdy dostala. Jsem šťastná. Na jaře začnu zařizovat pokojíček a nakupovat výbavičku. Snad všechno dobře dopadne, a moje miminko mi dá zapomenout i na tu mladickou nerozvážnost, která mě už stála tolik slz.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Měla možnost volby a rozhodla se pro studium, cestování, kariéru, dobrou práci a vyšší životní standard. Mohla také zvolit druhou možnost a dítě si ponechat. Strasti matky samoživitelky by nejspíš překonala, z dítěte by asi měla radost, ale určitě by přetrvávala lítost nad neuskutečněnými životními plány.
Co by bylo kdyby…? Každá volba má svá pro i proti, nikdy nelze mít obojí současně. Štěstí je protikladem zármutku, teprve čas vše ukáže v plné síle. Potom s novými zkušenostmi lze spekulovat, které rozhodnutí bylo to méně špatné.
Porodila jsem dvě děti a hned po porodu jsem k nim cítila tak silné pouto, že bych byla pro ně schopna vraždit,kdyby jim chtěl někdo ublížit. Tuhle maminku nechápu. Hloupá nebyla, mohla si pořídit antikoncepci, když se na dítě necítila. Líto mě jí není ani trochu.