Adoptovali jsme dítě: Byli jsme s manželem již 5 let a stále se nám nedařilo počít dítě přirozenou cestou. Zkoušeli jsme to i přes umělé oplodnění, ale všechny tři pokusy, které hradila v té době pojišťovna, dopadly neúspěšně a na placený pokus už nám nezbývaly peníze.

Tehdy jsme přemýšleli, zda se dát cestou adopce, anebo prostě děti nemít a věnovat se jen práci a kariéře. Protože jsme ale oba od začátku děti chtěli, zvítězila nakonec varianta adopce. Byla to docela strastiplná cesta, kdy jsme museli podstoupit mnoho různých pohovorů, včetně psychologického apod. Pak jsme si podali žádost a čekali. Věděli jsme, že to nebude lehké ani rychlé. Mnoho dětí, které jsou v dětských domovech, nemohou jít do adopce, protože rodiče se s nimi – byť omezeně – stýkají.

V našich požadavcích nebylo přesně specifikováno, jaké děťátko chceme, ani věkově, takže jsme opravdu jen čekali, co bude. Bývali bychom si vzali i starší dítě, a dokonce i dítě s nějakým handicapem.

Asi za rok a půl jsme se skutečně dočkali: Byla to roční holčička, jejíž oba rodiče zahynuli při autonehodě. Holčička se jmenovala Adélka a byla prozatím umístěna do dětského domova v Pyšelích. Hned jsme se na ni jeli podívat. Byl to skoro zázrak, sice ne miminko, ale roční holčička a zcela zdravá. Byli jsme nadšeni. Ještě několikrát jsme Adélku navštívili v dětském domově a potom jsme si ji na zkoušku vzali k nám domů. Adélce se u nás líbilo a my byli nadšeni, takže adopci již nic nebránilo.

Já šla na rodičovskou dovolenou do Adélčiných 3 let. I když jsem ji nezažila jako miminko, připadalo mi, že ji znám odjakživa. Naštěstí Adélka byla ještě malá, když přišla o rodiče, takže si nic nepamatovala a nás brala jako biologické rodiče.

My jsme jí ale nic nezastírali, a když jí bylo 12, řekli jsme jí pravdu. I s tím rizikem, že bude třeba naštvaná, nebo bude hledat své příbuzné (kromě rodičů, které neměla). Kupodivu to na svůj věk vzala docela dospěle a nikdy nám nic nevyčítala. Měli jsme štěstí i v tom, že pubertou proplula docela v klidu, a teď je z ní krásná mladá žena.

Před nedávnem začala pracovat. Chvíli bydlela u nás, ale pak si s přítelem zařídili byt. Jezdí nás navštěvovat a i přítele nám brzy přivedla ukázat. Nezapomíná na nás a pořád se k nám chová jako k rodičům (podle toho, co slýchám od kamarádek, mnohdy i lépe). A já už se trochu předčasně těším na vnoučátka.

Když nám dcera před měsícem zaplatila dovolenou, abychom si odpočinuli a prý také jako poděkování za to, jak jsme ji vychovali, tak jsem se rozbrečela dojetím. Znám totiž mnoho případů, kdy adopce nedopadne takto šťastně, a tím spíš jsem za to řízení osudu vděčná.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno