Rozbila jsem rodinu kvůli milenci: Byli jsme typický příklad mladého manželství. Poznali jsme se na škole. Vážně, Mirek mi padl do oka na první pohled. Dlouho to byly jen nesmělé schůzky, ale na maturitním plese mi vyznal lásku. Pravda, posilnil se sice jednou nebo dvěma skleničkami, ale to vůbec nevadilo. Myslel to opravdu upřímně, takže jsem velice ráda jeho city přijala.
Chtěli jsme pokračovat na vysokou školu, ale bohužel každý do jiného města. Ale k tomu nakonec nedošlo. Na jednom z dalších večírků jsme spolu skončili v posteli. Abyste rozuměli, oba jsme křesťané, takže jsme nepoužili žádnou ochranu. Věděli jsme, že hřešíme. Bylo ti silnější, než my, ale nesměli jsme poskvrnit svou duší dalšími hříchem, kdybychom se snažili zabránit vzniku nového života. Doufali jsme, že Bůh přihlédne k našemu věku a koneckonců, přerušovaná soulož přece funguje už od starověku. Ale ON s námi měl jiné plány.
Místo školy nás čekala svatba
Jak už asi tušíte, otěhotněla jsem. Mimochodem, ten sex za to stál, ale to je vedlejší. Z plánů na vysokou školu nebylo nic. Nemuseli jsme o tom ani mluvit. Věděli jsme, že se chceme vzít, že si miminko necháme a budeme rodina. Mirek se vrhl do práce, aby nás zabezpečil a já se pustila do budování domácího hnízda. Naše rodiny sice byly zaskočené, ale když zjistily, že budou mít brzo vnoučka, začaly nás podporovat.
Za devět měsíců se nám narodil chlapeček a tři roky po něm ještě holčička. Už tehdy se objevily první náznaky, že to mezi námi skřípe. Dokud se to týkalo jen některých názorů (Mirek například úplně zavrhuje homosexuály, já jsem v tomhle ohledu trochu tolerantnější), ještě to šlo. Ale když děti začaly růst, přidaly se i rodičovské problémy. Já trvala na lepším známkách, on se spokojil s průměrem. Když syn provedl v škole nějakou lumpárnu, poplácal ho po rameni a pronesl něco jako „No jo, kluci.“ Já něco povolila, on to zakázal a naopak. Jeho tresty byly přísné a mně to nepřišlo fér. Ale domluvit jsme se nemohli. On byl prostě vychovávaný jinak.
Ale jinak jsme si pořád rozuměli – např. právě v ložnici. Nakonec jsme se oba shodli i na tom, že začnu brát antikoncepci. Nebyli jsme totiž jediná rodina, která to v naší komunitě takhle vyřešila. Sice se to nesmí, ale co… V domácnosti mi hodně pomáhal, až mi to kamarádky záviděly. Ano, dva večery v týdnu sice měl pro sebe, chodil s kamarády na bowling, ale ty ostatní jsme trávili spolu. Chodili jsme na hospodské kvízy, dívali se na filmy, dopřávali si procházky…
Ale ten nesoulad v otázce výchovy mě ničil. Víte, pracuji v neziskovce, kde se právě těmihle problémy zabýváme. Fungujeme jako manželská poradna, chodíme do škol s přednáškami pro děti. A právě takovéhle prostředí v rodině má na děti úplně ten nejhorší vliv, jaký může být. Přebírají špatné vzory z rodiny a přenášejí je dál. Do svých životů a do další rodiny. Pokud bychom někde měli hledat důvody vysoké rozvodovosti, pak právě tady – dospělí se neumí domluvit. A naučili se to právě ve svých rodinách. Sama jsem rodičům s takovými problémy radila a přitom jsem si nedokázala udržet pořádek doma. Jenže na tuhle snahu musí být dva a to u nás prostě od začátku nefungovalo.
Spřízněnou duši jsem našla na nečekaném místě
Jak jsem už říkala, Mirkovy tresty byly často nepřiměřeně tvrdé. A když jsem už potřetí ve školním roce vysvětlovala učiteli na dceřině kroužku výtvarné výchovy, proč nemá dokončený obrázek, který měla za domácí úkol (Mirek ji za trest zaúkoloval něčím jiným, případně jí její oblíbenou činnost přímo zakázal), zvrhlo se to v půlhodinový rozhovor právě na téma výchova. Zjistila jsem, že máme oba prakticky totožné názory. Stejné zájmy a tak.
Prvních pár schůzek se týkalo jen mých dětí – hlavně dcery a jejích pokroků, ale postupně se proměnily v něco víc. Nedělalo mi dobře zapírat to před manželem. Nechtěla jsem mu lhát, takže jsem se mu ke svému poměru přiznala už po třech měsících. Šlo to rychle. Ani na mě nekřičel, spíš vypadal ublíženě.
Nejhůř to nesly naše děti, ale naštěstí jsme se alespoň velmi rychle domluvili na střídavé péči. Můj milenec totiž žije jen na druhé straně města a já se za ním přestěhovala. A děti si střídáme po týdnu. S bývalým manželem jsme pořád kamarádi, a to je asi ten problém…
Udělala jsem dobře nebo ne?
Když jsme o tom mluvili, hodně svých chyb uznal. Ano , teď, když už je pozdě. A pořád mi říká tak, jako když jsme byli svoji. Jsem jeho Ájuška. Mého přítele na ulici sice nezdraví, ale to se dá pochopit.
A já si vlastně říkám, že to s ním nebylo až tak špatné. Navíc jsem tím, že jsem se odstěhovala, přetrhala hodně vazeb se svými kamarádkami. Už to není vysedávání v parku, krátké večerní návštěvy (kdy děti si spolu pohrají a my si popovídáme) a opravdu mi to chybí. Občasné pozvání do kavárny to prostě vynahradit nemůže.
Nový vztah je perfektní, ale nějak se nemůžu odtrhnout od toho starého. Dětem chybí naše společné výlety nebo hraní společenských her (můj nový partner je nemá rád), mě mrzí, že jsem musela opustit svůj byt a celé to zázemí. Dokonce občas přemýšlím o tom, že bych se ke svému muži vrátila, ale on to určitě chtít nebude. Hodně jsem ho zklamala – dokonce tak, že před dětmi prohlásil, že si žádnou jinou maminku hledat nebude a svou ložnici proměnil na druhý dětský pokoj a sám spí v obýváku.
Už je to přes rok a já pořád nevím, jestli mi to za to stálo. A netuším, jestli se to vůbec někdy dozvím. Nejvíc to určitě odnesly naše děti. Navíc můj nový muž začíná mluvit o tom, že by chtěl mít se mnou další. Ale já do toho už jít nechci. Myslím si, že bych to svým dětem měla všechno vynahradit a dělit svou lásku ještě mezi nějaká další si neumím ani představit. Bojím se, že nakonec zůstanu sama.
Více článků najdete na portálu mamci.cz