Vzali jsme si babičku na dožití: Náš příběh začal vcelku banálně, a to před 10 lety, když mojí mamince bylo 81 let, byla docela těžce nemocná a po několika operacích. Mysleli jsme si, že se zvládneme o ni postarat do konce jejího života. Děti už jsme měli docela velké (15, 13 a 10 let). Manžel se vším souhlasil, přece jen bude lepší, když babička dožije se svou rodinou a ne na nějaké LDN.
Už od začátku jsme věděli, že to bude těžké. Zejména, až babička nebude soběstačná, bude potřebovat nakrmit nebo plenky. Ale vypadalo to, že to nebude trvat dlouho, a já se na to tehdy cítila. Přece jen je to moje máma a taky mi dost pomohla. Třeba když byly děti ještě malé, mám jí tedy co vracet.
Babička měla zpočátku trochu problém se u nás zažít, pořád si připadala přebytečná. Taky se úplně neorientovala v našem bytě a nejraději by pořád chtěla s něčím pomáhat, akorát že jí na to už nezbývaly síly.
Za pár měsíců se dala celkem dohromady, domácí prostředí jí zcela evidentně svědčilo. Dokázala se nejen sama najíst, dojít na WC, ale často si i povídala s dětmi. Někdy v jejich doprovodu i vyrazila na procházku nebo na nákup. Samotnou jsme ji raději ven nepouštěli, protože jsme se báli, že by mohla zabloudit.
Když jsme takto oslavili rok výročí bydlení s babičkou, byli jsme rádi, že jsme to pro ni mohli udělat. Upekla jsem velký dort a sešli jsme se celá velká rodina u stolu. Babička byla dojatá.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že se máma takto vylepšila, na druhou stranu jsem se trochu začala obávat, jak dlouho to celé bude trvat. Nechci být nevděčná nebo se rouhat, ale přece jen je nás teď v bytě 6 místo 5. Museli jsme trochu upravit dispozice bytu i pokojů. Děti rostou a dospívají a potřebují také více místa i soukromí, nemluvě o nás s manželem. Někdy už reptá, že jsme to neměli dělat, nebo že jsme měli babičce ponechat ještě možnost vrátit se do jejího starého bytu. Jenže kdo mohl vědět, že bude zase soběstačná?
Pamatuji se, jak jsem ho tehdy utěšovala, že to bude dobré, že to nějak zvládneme. To jsem ještě nevěděla, že babička tu s námi bude dalších nejméně 9 let…
Ano, děti už vylétly z hnízda. Tedy ne úplně, ještě se docela často a rády vracejí. Všichni 3 už studují na VŠ nebo pracují a docela často tráví čas i mimo domov. Jeden bydlí přes týden na kolejích, a ten nejstarší pracující už bydlí s přítelkyní v pronajatém bytě.
O to je to však horší, zatímco bez babičky jsme mohli už mít s manželem klid a soukromí. Jezdit na dovolené, kdy by se nám zachtělo. Takto všechno podřizujeme babičce. Když chceme jet na dovolenou, dáváme ji do stacionáře nebo za ní chodí pečovatelská služba.
Tak nějak nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Ze vstřícného gesta se stala povinnost a rutina a všechno je to náročné. Sama na sobě cítím, že nemládnu a že mi ubývají síly. Nemůžu ale přece teď po tolika letech maminku dát do nějakého ústavu, když si u nás zvykla a ve svém věku si těžko zvykne někde jinde.
Kdyby tak člověk věděl, co jej čeká, a podle toho se mohl správně rozhodnout…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Bože, co bych já a moje maminka dala za to aby babička ještě žila! Babičku mají i přes věk samostatnou, ale vadí jim doma?? Doufám, že jim to děcka vrátí a strčí je do domova.
Někdy se v noci s pláčem vzbudím, když se mi o babičce zdá, tak mi chybí a mojí maminku bych v životě neopustila.
zjevně o dlouhodobé péči o nemohoucího seniora nic nevíte…
Chápu, že každý je na tom fyzicky i psychicky jinak, to co jeden zvládne snadno, druhému dá velké úsilí. Ale stěžovat si na péči o vlastní rodiče mi přijde hodně sobecké. Nebýt babičky doma, mohli jsme mít klid, jezdit na dovolenou. Nevím, ale paní by měla být ráda, že její maminka stále žije a je celkem čiperná. Naše teta se starala 3 roky o nemocnou maminku a následně na to 11 let o naprosto ležícího tatínka. Do posledního dechu mu sloužila, měla nařízený budík co 2 hodiny, aby nebyl dehydratovaný, krmila ho, přebalovala, koupala, musela ho dovést na vozíku do koupelny a pak přenést do vany, byt neměla uzpůsobený jen koutek, kde ležel byl podobný nemocničnímu prostředí. Nikdy jsem tetu neslyšela si stěžovat na to, jak je to hrozné, že nemůže na dovolenou kdy to skončí, nemá klid ani v noci. Kdykoli děda zavolal, přiběhla, pomohla, neměl proleženiny, byl jak v bavlnce, vnoučata si k němu vlezla do postele, když ho musela umístit do zařízení, vždy se vrátil s proleženinou, dokázala mu to do měsíce vždy vyhojit. Paní by se měla podívat trošku dál než za vlastní práh. 14 let takto obětavě sloužit. Kolik je rodin s dítětem, někdy dětmi, které jsou ležící, na přístrojích a rodiče se o ně musí starat 24 hodin denně, který z rodičů by řekl, mysleli jsme, že to bude na chvíli a ejhle, to dítě tu je s námi už 10 let. Naopak jsou pyšní za každý jeho pokrok nebo se opravdu obětavě starají, kolikrát do jejich dospělosti, ne 10 let,, ale 20 let i déle. Obávají se té chvíle, kdy odejde. A ve chvíli, kdy tomu dítěti je již 20, tak je jedno, zda se staráte o postižené dítě nebo seniora. Vídala jsem rodinu, která vozila svou dospělou dceru na speciálním vozíku, který byl upravený jako lůžko. Ty rodiče do této situace byli postavení ze dne na den, nemoc, úraz, nešťastná událost, psychická nemoc cokoli, co jejich dítě upoutalo k lůžku nebo na vozík a tyto rodiče byli postaveni před hotovou věc. Museli to přijmout jak to je a jít dál. Styděla bych se sama za sebe už jen za tu myšlenku a paní to ještě napíše na internet. Kolik let se o ní starali její rodiče??? Určitě víc než 10. Myslím si, že jednou bude tato žena litovat. Maminku má jen jednu, tak ať je vděčná, že stále žije a místo stěžování si by si měla každou možnou chviličku si s ní užívat. Ale chápu, každý má jiný fond…
Taky mám doma ležící maminku, nic si nepamatuje, neví kdo jsem, je slepá, stav se neustále zhoršuje, ale jsem šťastná že je tady, ona je poslední člověk, kterýho mám, nelituju toho, že po úmrtí tatínka jsem si ji vzala domů já. A maminka tý paní co si stěžuje, určitě nikdy neříkala, že kdyby dceru neměla by si mohla užít něco jinýho než se starat tolik let o dceru. Je to od ní sobecký, maminka se o ní starala tolik let, teď je holt na řadě ona. Každý má jiný priority.
Nikdo nemá právo soudit druhého. Sama pracuji v domově pro seniory a je hodně klientů, kteří si pobyt užívají a jsou moc spokojení. A je podle mne lepší přijít za rodiči v pohodě a s úsměvem, vzít si je na návštěvu, než být vyčerpaný z péče. Nemusí jít o fyzično, ale o psychiku. Soužití je velmi náročné, vím to z vyprávění spousty příbuzných.
Udělejte vše proto, aby jste maminku do konce dnů milovali, i kdyby to mělo být v domově pro seniory.
Tak tohle je nechutné!
Stěžovat si, že se babička dala dokupy, že žije. Co bych dala za to, kdyby tu moje babička ještě byla…. Vaše babička zvládá stacionář, naše nezvládala, nesnesla změnu prostředí, ani lidí, pečovatelka nebo ani širší rodina nepřipadala v úvahu, na tož stacionář!
Přesto jsem šťastná, že tu byla ty roky s námi, a kdyby byla déle, byla bych tak šťastná, chybí mi den co den už tolik let.
Prosím, odpusťte své mamince, že stále žije, a milujte ji! Neříkejte si, že je vám na obtíž, ale buďte vděčni za každý den, který tu ještě je, protože zítra už tu být nemusí. A pak byste si vyčítali, že jste pro ni neudělali dost.
Nojo no, když někdo považuje péči za hezké gesto…
Díky za článek https://mamci.cz
Kdo v té situaci nebyl, nemůže soudit…
Bože!!
Nesuďte prosím, zažila jsem při péči o matku 15 let teroru,skončila jsem na antidepresivech.
A je to teda babička nebo máma?
a nechtěla by paní, aby se jí babička ještě omluvila, že vůbec žije???…Bože můj, kam ten svět spěje…:-(
Je to jako se vším.., co člověk nezažil, neměl by soudit. Prožívám podobný scénář už 11 let a mám dny, kdy si musím poplakat. Někteří senioři dokážou být i zlí, protože jsou nešťastní ze své situace (nemohoucnost, pocit zbytečnosti,..). Je to náročné fyzicky, ale hlavně psychicky. Každý den, když se vracím z práce, trnu, co mě doma čeká (spálený hrnec, pokakaný záchod nebo postel, ostříhané vlasy, drobky po celém bytě,..nebo „jen“ naštvaná matka, protože jedu o půl hodiny později) Vím, jsou to drobnosti, které moje máma po mně uklízela taky, když jsem byla malá. Ale znáte to, každodenní drobnost umoří a ničí. Ničí vztahy i ty nejbližší a dokáže zničit i rodinu. Nejsou jen hodné babičky a dědečkové, jako od Boženy Němcové. Prosím, nesuďte vy, co jste nezažili a vy, co v tom žijete..vydržte a zkuste víc myslet na sebe.
stará pani sa nemá kam vrátiť, asi jej byt predali, čo sa hodilo, ALE, pruser – ona si ži je a môže veru aj do 100 rokov…:-)