Ze syna se stal násilník a rváč: Když se nám Románek narodil, byla jsem v sedmém nebi. Jednak už jsem byla starší matka, a tak jsem ani nedoufala, že se mi nějaké miminko podaří, a to ještě tak brzy. Byla jsem šťastná a rozhodnutá dát svému dítěti všechno na světě.
Jedináček
Roman byl bohužel jedináček, protože o další dítě jsme se z věkových důvodů ani nepokoušeli. Pak také manžel má bratra, kterému se první dítě narodilo zdravé a druhé s postižením. Nechtěli jsme nic riskovat a užívali jsme si našeho chlapečka.
Školka
Byla jsem s ním doma do jeho 3 let, než jsem musela nastoupit zpátky do práce a Roman šel do školky. Obrečeli jsme to oba, on naštěstí už druhý týden neplakal a do školky chodil celkem rád. Zdálo se mi, že i ostatní děti ho přijaly mezi sebe a že si tam našel nějaké kamarády.
Ke čtvrtým narozeninám jsem mu uspořádala oslavu, na kterou si mohl pozvat i své kamarády. Pozval si 3 chlapce, já upekla dort, nakoupila dárečky jako odměny za splnění soutěží a večer byli pozvaní i rodiče dětí na společné opékání buřtů. Co mne překvapilo, bylo to, že si Roman nepozval více kamarádů, a pokud ano, tak nepřišli.
Malý násilník
Potom jsem ke konci školního roku, kdy Roman už chodil do předškoláků, byla na schůzce ve školce, když se řešilo, zda děti půjdou do školy, nebo by měly dostat odklad. Od paní učitelky jsem se však překvapivě dozvěděla něco úplně jiného. Roman se ve školce pere, a to se všemi dětmi. Vždy chce, aby všechno bylo po jeho, a jakmile není, už je rvačka. Nepomáhají žádné tresty ani vysvětlování. Z rozumového hlediska důvod pro odklad není, ale měla bych prý zvážit, zda by měl jít náš syn takto do školy, kde mu jeho chování zřejmě tolerovat nebudou.
Vedli jsme s Romanem doma dlouhý rozhovor na téma ubližování ostatním. Vysvětlovali jsme mu, že to kamarády bolí. Jako by nechtěl rozumět, a přitom my jsme ho tělesnými tresty nikdy netrestali. Měl prostě svoji hlavu. Doufala jsem, že z toho vyroste, a do školy jsme ho přihlásili.
Škola
Vzali jej, protože u zápisu prokázal nadprůměrné znalosti, a protože tam byl sám, tak se logicky ani s nikým nepopral. Ve škole to ale bylo horší, a to hned od prvního dne. Roman byl nejvyšší ze všech kluků ve třídě. Rychle si zjednal respekt, a kdo jej nechtěl poslouchat, toho zbil. Byli jsme na schůzce s třídní učitelkou prakticky několikrát do roka a pořád to samé: Roman se pere, ubližuje ostatním dětem, menší děti šikanuje.
Snížené známky z chování
Na druhém stupni už dostal sem tam ředitelskou důtku, v 7. třídě i dvojku z chování. Byla jsem z toho nešťastná, protože jsem věděla, že to nebude snadné, aby se s tímto chováním dostal na střední školu. A přitom známky měl docela dobré, řekla bych na kluka nadprůměrné.
Střední škola
Pak Roman ukončil základní školu a dostal se na střední průmyslovku. Doufala jsem, že se to tak změní, kluci už se nebudou prát, budou mít jiné zájmy. Romana to ale bohužel nepřešlo. Když se s ním nechtěli prát kluci na průmce, tak si cestou ze školy našel nějakou oběť a tu zmlátil. Nebyl ještě plnoletý, a tak mu všechno prošlo s podmínkou. Já se ale bojím, že jakmile dosáhne plnoletosti, dostane se do vězení, a co hůř, mohl by i někoho zabít.
Kde jsem udělala chybu? Neměla jsem tak dlouho čekat, že se to samo spraví? Proč mi nikdo kompetentně neporadil, jak syna lépe vychovávat, jak jej zbavit jeho agresivního chování? Můžu za to já, že jsem ho v dětství rozmazlovala?
Více článků najdete na portálu mamci.cz
