Zamilovala jsem se do cizince: Byla to láska jako trám. Ahmed studoval na stejné vysoké škole jako já. Zalíbil se mi jeho exotický vzhled i uhlazené chování. Ani já mu nebyla lhostejná, to jsem vycítila z jeho pohledů a později i z rozhovorů. Když jsme pak spolu začali chodit, nosil mi každý den květiny, zahrnoval mě dárky, zval na večeře…
Seznámení s rodiči
Takto to vypadalo asi půl roku. Pak jsem Ahmeda představila mým rodičům. Uměl již docela dobře česky, takže mezi nimi nebyla žádná jazyková bariéra – rodiče totiž nemluví ani anglicky. Byl milý i na moje rodiče. A pak, k mému velkému překvapení, požádal mého otce o moji ruku. Otec byl překvapený a nevěděl, co říct. Odpověděl tedy, že to záleží na mně. Já byla tak zamilovaná a pohlcená láskou, že jsem bez váhání řekla ano.
Plánování svatebních příprav
Svatba se začala připravovat měsíc nato. Rodiče se tvářili poněkud vyděšeně, vůbec si nedokázali představit, že bych si vzala cizince, a navíc muslimského vyznání. Já jim ale opakovala, že Ahmed je jiný, vystudoval přece tady, zná naše zvyky atd.
Konečně svoji
Svatba byla krásná. Veliká a bohatá. Měla jsem bílé šaty a spoustu družiček. Přijelo mnoho hostů. Jen z Ahmedovy rodiny se nikdo neukázal. Ahmed řekl, že rodiče jsou staří na cestu, a že po svatbě pojedeme na čas k nim, aby jim ukázal nevěstu. Mě to uspokojilo, moje okolí ne. A asi dobře věděli proč.
Po svatbě
Po svatbě jsme ještě nějaký čas žili u Ahmeda v pronajatém bytě. Museli jsme oba dostudovat. Ale to už nemělo trvat dlouho – jeh obhájit diplomové práce a udělat státnice. Po promoci jsme se mohli rozjet do světa. Školu se nám podařilo ukončit úspěšně, a tak jsme začátkem srpna vyrazili za Ahmedovou rodinou.
Sýrie
Byla jsem zvědavá a natěšená. Ještě nikdy jsem nebyla v takto exotické zemi, a teď to měla být dokonce moje druhá mateřská země. Jazyk jsem sice neuměla, ale Ahmed mi potvrdil, že tam všichni mluví anglicky. Příjezd byl famózní. Na letišti nás čekala limuzína, která nás provezla po Damašku. Nádherné památky a vcelku milí lidé. Pak jsme se dostali k Ahmedovým rodičům. Zdaleka se mi nezdáli tak staří, aby nezvládli cestu, ale nekomentovala jsem to. Pozdravili jsme se a společně poobědvali. A skutečně, všichni členové Ahmedovy rodiny mluvili anglicky, takže jsme si docela dobře popovídali.
Život v Sýrii
Zpočátku jsem si myslela, že jsme v Sýrii jen na návštěvě, ale pak se ukázalo, že tu chce Ahmed žít natrvalo a založit tu rodinu. Nepřipouštěl žádné debaty na toto téma. Zavřel mě do mého pokoje a nechal mě tam čekat celé hodiny, než se vrátil z pochůzek, posezení s kamarády apod. Přicházel zpočátku každou noc, ale jeho chování ke mně se změnilo. Nebyl už vůbec tak milý a něžný, spíš trochu hrubý a násilnický. Když jsem otěhotněla, měl radost, ale to mu nezabránilo v tom, mě občas uhodit. Byla jsem zoufalá. V době těhotenství se mnou nespal, ale zřejmě si užíval někde jinde. Pak se nám narodil chlapec a musel se jmenovat po otci – Ahmed. Myslela jsem, že aspoň vnuka pojedeme ukázat našim. Ale zakázal to s tím, že dítě je moc malé.
Plánování útěku
Takto uzavřená jsem žila v Sýrii ještě několik let. Mezitím se nám narodilo i druhé dítě, holčička. Pojmenovali ji Suhana, prý je to nejoblíbenější jméno pro dívku v jejich zemi. Když děti trochu povyrostly, byla jsem tak zoufalá, že jsem začala plánovat útěk. Věděla jsem, že se mi to musí podařit napoprvé, jinak mě uvězní a klidně i popraví. Naštěstí jsem z cest s dětmi k lékaři věděla, kde je v Damašku české velvyslanectví.
Zpět doma, ale nekončící boj
Jednoho dne, když Suhana dostala velký kašel, musela jsem vzít obě děti k lékaři, aby potvrdil nebo vyvrátil, zda se jedná o černý kašel. Cestou od lékaře mě naštěstí nikdo nehlídal, a tak jsem utekla i s dětmi na konzulát. Vysvětlila jsem jim situaci a dostalo se mi pomoci. Budu dopravena zpět domů i s dětmi, protože jsou malé a matku potřebují.
Ale to není zdaleka všechno – teď už jsem zbitá a zmučená zpět v České republice, ale čeká mě ještě rozvod a boj o děti…
Více článků najdete na portálu mamci.cz