Svatba byla noční můrou: „Když se dvě strany rodiny nepohodnou a obě hlavy rodiny z ženské strany jsou do slova a do písmene generálové, nemůže to dopadnout dobře.“ Takhle svůj dopis do naší redakce uvedla čtenářka Jitka. Popravdě jsme se začaly docela děsit a nastávající novomanželce z našich řad jsme ho nechtěly nechat ani přečíst.
Nakonec ho však s tak trochu škodolibou radostí posíláme dál. Nadhled naší čtenářky, která se nám rozhodla svěřit, dodává celé té svatební taškařici docela jiný nádech. Posuďte sami.
„Já s manželem pocházíme každý z úplně jiného koutu republiky. Znali jsme se poměrně krátce, když se nám podařilo „zadělat“ na miminko, takže jsme své rodiče postavili před hotovou věc. Klasické seznamování obou rodin skrze rozdýchávání počátečního šoku také neproběhlo příliš dobře. Tchyně s tchánem se pro jistotu „posílili“ několika skleničkami vodky, moje máma zase najela na svou klasickou obrannou hnidopišskou taktiku. To je stav, ve kterém by ji neuspokojilo ani modré z nebe. A táta? Ten se vrhnul na vyprávění nemístných vtipů.
Společné plánování svatby jako horor
Plánování svatby si nakonec vzala pod palec tchýně – z mnoha důvodů. A rozhodla se nebrat ohledy na nikoho a na nic. Chtěli jsme málo hostů – pozvala jich přes 60. Kategoricky jsem odmítala jakékoliv svatební zvyky (snad vyjma házení kytice) – a měli jsme všechno od řetězu na noze až po únos nevěsty. K oltáři jsem chtěla jít sama a za doprovodu vybrané muziky, nakonec nám zazněla klasika a pod paží mě drapl narychlo přivolaný strýc.
Zpětně vidím, že jsem si neměla nechat tolik líbit. Byla jsem ochotná ustoupit, abych nově poznanou tchyni nepopudila a popravdě si příliš neuvědomila, jak moc mi to zavaří u vlastních rodičů. Pravda, na ně jsem byla naštvaná taky – na jejich vkus byl totiž můj muž až moc obyčejný. Rozumějte, neměl vysokou školu, košili považoval za sprosté slovo a nebál se občas vyrazit s kamarády někam ven. To se v naší rodině nenosilo, ale mě to naopak imponovalo tím víc.
Zkažený proslov svědka i vlastního otce
Pojďme se teď, přenést přes ta dvě kostrbatě řečená ANO. Z událostí potom mě štve, že mi některá příliš horlivá družička obtiskla na tvář velkou červenou stopu rtěnky a do konce obřadu mě na to nikdo neupozornil. Ještěže existují retuše svatebních fotografií!
Proslov jsme si vyžádali od mého svědka – našeho dobrého kamaráda. A taky zaníceného hráče jedné on-line hry. Mimochodem, to jsme byli všichni, právě tam jsme se totiž s manželem poznali. On hrál za orky, já za trpaslíky. A náš svědek byl právě z „orčí gildy.“ Jeho projev byl skvělý, kdyby ho jen nezakončil legendární závěrečnou větou: „A orkové jsou stejně nejlepší, i když se nám to snaží jeden trpaslík pořád nabourat.“ V tu chvíli se po sobě podívali všichni svatebčané menšího vzrůstu, zatímco pár zasvěcených hostů se hlasitě rozchechtalo. Ideální projev na svatbu, že ano?
To by však nebyl můj táta, aby se nesnažil tuhle „ostudu“, jak později říkal, trumfnout. Postavil se se skleničkou a začal vyjmenovávat všechny moje dětské nedostatky se soucitnými pohledy vrhanými směrem k manželovi. A poslední věta? „Tak já ti ji tedy předávám, ale vsadím se s tebou, že mi ji do roka vrátíš!“. Hosté si už nebyli jistí, jestli se mají smát nebo plakat, pár z nich rozhořčeně odešlo (naštěstí povětšinou jen ven na cigaretu).
Svatební zvyky se trochu zvrhly
Tedy vlastně trochu dost. Všichni se se mnou chtěli fotografovat, ale hlavně starší ženy neustále nastavovaly svatební kytici tak, aby nebylo vidět moje klenoucí se bříško. Otrava? Rozhodně. U čtvrtého aranžování jsem to nevydržela a nahlas prohlásila, že komu se ještě nenarozený účastník svatby nelíbí, ten si fotku pořizovat nemusí. Řada dychtivým vyhlížečů fotoobjektivu se zmenšila.
Ještě předtím přišla na řadu polévka s děrovanou lžící. Manželka má dát manželovi první, aby prý měla v rodině navrch. Připadali jsme si ve velkém ubrusu strašně směšně, ale to nám vlastně ani nevadilo. Aspoň budou zajímavé fotky. Bohužel to vyvrcholilo tím, že se dva bratranci z manželovy strany už značně přiopili a aktivně mi bránili v tom, abych mu lžíci k ústům donesla. Pořád tvrdili, že je to legrace, nakonec je musel tchán ještě s jedním pomocníkem odtáhnout násilím. O tom, že knedlíčky, vývar i nudle byly všude, se asi dopodrobna zmiňovat nemusím. V duchu jsem děkovala za to, že má právě tahle hospoda tak velké ubrusy.
A únos nevěsty? Ten se odehrál přesně v čase, kdy měla už moje rodina odjíždět domů a chtěla se se mnou rozloučit. Nejsem ukázková nevěsta, utekla jsem zadním vchodem vrátila se do svatebního veselí ještě předtím, než si manžel stihl všimnout, že jsem pryč.
Proroctví se naštěstí nenaplnilo. Jsme spolu už skoro 15 let. První dva roky jsem tvrdila, že svoje děti ženit ani vdávat nebudu, ať si jdou na radnici. Později mě to přešlo a dnes už dáváme tyhle historky k dobru při odpoledním kafíčku nebo navečer v hospodě.
Takže až si budete myslet, že vaše svatba nestála za nic, vzpomeňte si na tu naši,“ uzavírá svůj dopis čtenářka Jitka. A my musíme konstatovat, že jí tyhle zkušenosti opravdu nezávidíme. I když se čas od času lze dočíst i o svatbách, na nichž se hosté poprali doslova do krve, tohle se drží v závěsu opravdu jen o kousek. Máte také nějaké podobné zkušenosti nebo vše proběhlo úplně v pohodě? Podělte se s námi o své zážitky v komentářích.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Uf, to musela být fuška a jste oba skvělí, jak jste to zvládli.
Já jsem se vdávala loni v dubnu. podruhé, takže moje rodina mi vyčetla svatbu v bílém, a jakékoliv veselí, takže na obřad přišli, nakonec i na chvíli na svatební raut, hostinu jsme nedělali. Také jsme měli nějaké na poslední chvíli řešené průšvihy, jako: že můj svědek měl propadlou občanku a nějak mu manžel zapomněl sdělit, že si bere jméno po mě ( kvůli mé dceři z prvního manželství ) a ne já po něm. Nakonec mi unesli manžela a já se ho vydala hledat. Měla jsem okolo sebe bandu skvělých kamarádů. Perfektní tchyni, která svého syna vedla k oltáři poprvé a byla s ní švanda. nejdojemnější byl obřad. Moje dcera za doprovodu kamaráda nám odzpívala svatební pochod. Píseň kterou miluji, Haleluja. Věřte, že v očích měli slzy všichni a korunu tomu dal oddávající Manžel se za svobodna jmenoval Poch, ne Poche (známý politik) ale oddávající se mne zeptal jestli si beru pana Pocheho ( správně mělo být Pocha ) ustáli jsme to jen se vzájemným pohledem a mírným úsměvem, zvládla jsem říct důstojné ANO. Na svou druhou svatbu mám nejkrásnější vzpomínky a všechny tyto drobné chybičky ji jen dodali na úsměvnosti. Stejně jako neustále se opakující hláška fotografa : Ženich se narovná a nevěsta se usměje.