Problém s pitím odhalilo až školní představení dcery: Jsou situace, které by nikdo z nás zažít nechtěl. A ta, která nám přišla do redakce, k nim rozhodně patří. takže pokud se také díváte na dno skleničky častěji, než byste měli (ať už z jakýchkoliv důvodů), začtěte se do příběhu naší čtenářky. Tentokrát jsme ho přepsali tak, jak nám ho vyprávěla.
„Kdybyste se mě zeptali ještě před rokem, řekla bych vám, že žádný problém s pitím nemám. Koneckonců vždyť skleničku červeného doporučují každý den i doktoři! A že je to občas jedna nebo dvě navíc, na tom přece nesejde. Vždyť z vína ještě nikoho za alkoholismus nezavřeli, u nás na vesnici se tak pilo pořád.
Zaháněla jsem nudu i zklamání vínem stále častěji
Nejsem si jistá, kdy jsme se s manželem tak odcizili. Dvě děti, dvě práce, hypotéka… To je přece dneska standard, s tím se nedá nic dělat. Je pravda, že můj návrat po mateřské do práce nebyl úplně ideální.
Zatímco on si jel stále to své, já jako kdybych najednou přišla o všechen volný čas. Přijít domů, udělat úkoly, uvařit večeři, vyprat prádlo, pověsit, vyžehlit, uklidit… Později přibyly úkoly u starší dcery, z nichž většina padla opět na mě.
Přišla jsem na to úplně náhodou. Hodila jsem do sebe skleničku červeného na ex, už ani nevím proč. A kupodivu jsem pak měla energie o něco víc a ani občasné uštěpačné poznámky na mou adresu mi nevadily. Co na tom, že energie nakonec vyprchala a já sebou plácla do postele Bylo to jedno. Děti jsem uložit zvládla, čas zbyl i na pohádku a když jsem chtěla, chvíli jsem si četla. V tu chvíli mi nevadilo být tak trochu sobecká, i když jindy měly přednost potřeby mé rodiny.
Rychle jsem si na to zvykla. Přijít domů, dát si jednu na posilněnou a před spaním další. Omlouvala jsem si to tím, že mám stanovený vzorec, který se mi daří dodržet, takže vlastně závislá nejsem.
Každý večer byl stejný a mě to tak vyhovovalo. Stejně jsme s manželem společně skoro nic nepodnikali a při večeři v restauraci (kam mě brávala alespoň na moje narozeniny a na Valentýna) jsem mohla najet do svých starých kolejí. On pořád mluvil o práci nebo něco kritizoval, ale s alkoholem v zádech mi to nelezlo na nervy tolik jako obvykle.
Problém jsem měla jen ve chvíli, kdy bylo třeba zůstat vzhůru o něco déle a něco dodělat. Třeba vánoční cukroví. 25 druhů jako loni? Ani náhodou, stavila jsem se v cukrářství pro krabici a doma ušoulala jen nepečené kuličky a datle v čokoládě.
Kachna na nedělní oběd? Ráda jsem se na ni nechala pozvat od tchýně a ona byla ráda. Donesla jsem láhev vína a když se k jejímu otevření neměla, udělala jsem to před obědem sama. Přece takový dobrý kousek nezůstane v poličce? Manžel sice protestoval, ale bylo mi to jedno.
Mami, ušiješ mi kostým pro berušku?
Když moje druhá dcera nastoupila do první třídy, měla se ve škole právě konat akademie k jejímu výročí založení. Zatímco třída starší dcery si připravila pásmo básniček a písniček, paní učitelka prvňáčků se rozhodla zahrát pohádku. A moje zlatíčko v ní mělo vystupovat jako slunéčko sedmitečné. Šít jsem uměla, se strojem mi to vždycky šlo, jen jsem k tomu poslední dobou nějak neměla příležitost.
Společně jsme navrhly kostým – tedy na papíře, vymyslely odstávající krovky, tykadélka a vůbec všechno. Jen do jeho realizace se mi nějak pořád nechtělo. Jen měsíc trvalo, než jsem si vůbec nakoupila látky. A šití po večerech? Však víte, jak to se mnou bylo.
Dcerka byla stále nervóznější, paní učitelka ji prý uhání. Tvrdila jsem jí, že na všechno je času dost, vždyť zbývají ještě dva týdny… Nebudu vás napínat, kostým jsem ušila den před představením a do naší vysněné představy měl daleko. Jen červeno-černý pytel s puntíky na zádech a tykadla byla z papíru. Víc jsem prostě nezvládla.
Trapas na školním představení
Ale já byla se svou prací spokojená. Koneckonců docela slušný výkon za hodinu, ne? O dceři se totéž říct nedalo. Jen ho sbalila do tašky, ani si ho nevyzkoušela, jak jsem chtěla a celou cestu se mnou nepromluvila ani slovo. Akademie měla být až odpoledne, tak jsem doufala, že se všechno ještě spraví. Vždyť kostýmy od dalších dětí určitě taky nebudou nic moc, dneska se už domácí výroba nenosí.
Měla jsem ještě nějaké vyřizování a na Akademii jsem dorazila na poslední chvíli. Nezbylo na mě už původně vyhlédnuté místo, ale i tak jsem doufala, že mě dcera pozná. Manžel tu nebyl, měl moc práce. Rád se na to prý podívá přes záznam.
Když se mladší dcera objevila na pódiu, skoro jsem ji nepoznala. Můj kostým totiž neměla, později jsem se dozvěděla, že to nevydržela paní družinářka a sama jí jeden ušila, protože nevěřila, že si nějaký donese. Ale ještě horší to bylo, když měla promluvit.
Viděla jsem, jak do ní několikrát paní učitelka šťouchala a ulevilo se mi, když konečně odpochodovala k mikrofonu. Ale do její naučené řeči to mělo daleko. „Já nic říkat nebudu. Maminka tu stejně není, ani kostým mi neušila. Vůbec jí na mě nezáleží!“ To vykřikla a odběhla z jeviště.
Celé představení se pak nějak rozpačitě dohrálo a já se krčila a modlila se, aby si mě nikdo s tou cácorkou na pódiu nespojil. Nepovedlo se a ty pohledy rodičů, se kterými jsme se znali z třídních schůzek, do dneška nezapomenu.
Problém s pitím
Tehdy mi došlo, že se musím změnit. Pomohla mi s tím sestra, která už delší dobu tušila, že mám problém. Zařídila mi místo v protialkoholní léčebně, kde mě vzali doslova za pár dní. Dodnes nevím, jak to udělala. Pomáhala mému muži také s dětmi (a ukázalo se, že se zapojit umí, když chce). Teď už je to přes rok a já jsem pořád čistá, i když je to někdy těžké.
Vztahy s dětmi (zejména s mladší dcerou) se mi snad povedlo napravit, horší je to s manželstvím Pořád manželovi vyčítám, že mě v tom nechal a ani se nepokusil nic udělat. Asi mu na mě také nezáleží. V současné době chodíme na terapie, ale vůbec si netroufám odhadnout, jak to dopadne. Nechtěla bych svoje holčičky připravit o tatínka, ale zároveň se bojím, že pokud se nic nezmění, propadnu alkoholu zas. A to bych za žádnou cenu nechtěla.
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
