Odchod do důchodu jsem psychicky neunesla: Jako mladší jsem se vždy těšila na důchod. Zvláště v době, kdy mi bylo jasné, že na mateřskou už nemůžu a do důchodu je ještě daleko, jsem to pociťovala jako velkou křivdu, že se nemůžu nijak z toho nekonečného pracovního procesu vyvázat. Pracovala jsem celý život jako účetní, občas jako mzdová účetní, bavilo mě to, ale s postupem času to bylo stále náročnější.
Důchod
A tak jsem s povděkem kvitovala, že v 61,5 letech mohu odejít do zaslouženého důchodu, na zasloužený odpočinek. V tom věku se mi už špatně četlo, čísla se mi slévala, počítat jsem musela všechno na kalkulačce. Tak jsem byla ráda, že si konečně odpočinu a budu se věnovat jen svým koníčkům.
Prozření
Jenže zatímco prvních pár týdnů bylo v pohodě, protože jsem jen lenošila, dívala se na televizi a občas si došla nakoupit, za několik měsíců jsem se doma začala nudit, začalo se mi stýskat po práci a po kolegyních, chyběl mi pravidelný denní režim. Připadala jsem si zbytečná, protože navíc ani moje děti ještě neměly své děti, a já se tedy nemohla starat ani o vnoučata.
Manžel
Nejhorší na tom všem bylo, že manžel ještě chodil do práce, protože jemu se neodečetly roky strávené péči o děti jako odpracované roky. Takže zatímco já ležela v posteli, jemu zvonil budík a odcházel do pracovního procesu, já doma ležela, v 10 jsem si udělala snídani, pak si pustila televizi, pak jsem si uvařila něco k obědu, většinou jsem se něčím odbyla, protože jsem musela vařit teplou večeři pro manžela, který chodil z práce v půl šesté.
Psychické problémy
Jak jsem tak neměla do čeho píchnout a ležela i dopoledne, přestala jsem spát v noci. Ta nevyspalost se u mě projevovala únavou přes celý den a bylo to jako začarovaný kruh. Vůbec jsem nevěděla, jak z toho ven. Kamarádka mi doporučila výborného psychologa, a tak jsem se po týdnech váhání, kdy všechno bylo ještě horší, k němu konečně odhodlala zajít. Řekl mi v podstatě, že je to normální, že málokterý člověk se ze dne na den srovná s důchodem, že si to většinou nějak představuje, ale realita bývá jiná.
Režim
Mám si prý sama stanovit nějaký denní režim, například vstávat s manželem, udělat oběma snídani, pak se jít projít se psem, číst si, věnovat se koníčkům, pravidelně obědvat atd. atd. A až bude v důchodu i manžel, pak to bude mnohem jednodušší, protože můžeme mít společný program. Můžeme jezdit na výlety, dovolené, spolu trávit volný čas, spolu se věnovat koníčkům…
Realita
Jeho rady vypadaly skvěle, ale realita zase trochu pokulhávala za ideálem. Já jsem se snažila vstávat společně s manželem a dělat nám snídani. On ji většinou odmítl s tím, že snídá až v práci. Navíc to šlo přes léto, kdy bylo ráno brzo vidět, ale v zimě se mi už vůbec nechtělo vstávat každodenně v 6 hodin. Takže celý můj režim vydržel pár měsíců od konce jara do začátku podzimu a pak se zase začal hroutit. Navíc na podzim na mě dolehla opravdu těžká „podzimní“ deprese. Musela jsem vyhledat nejen psychologa, ale i psychiatra, aby mi předepsal antidepresiva. Ta jsem brala poctivě, protože jsem věděla, jak špatně skončila jedna moje kolegyně, která také trpěla depresemi.
Teď už zase čekám až půjde manžel také do důchodu, tak snad si konečně budeme ten zasloužený odpočinek užívat spolu…
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Paní asi před tím žádné koníčky neměla. Keramika, výlety po okolí samostatně bez muže? … a co kamarádky, ty nemá? Co pes? S tím se ani trochu nezabaví? Pilates, kolo, plavání, luštění křížovek, zahrada, vymýšlení, kam společně s mužem na dovolenou, individuálně do lázní? Paní je asi velmi nudná a celý její život je asi dost nudný a tak se bez režimu asi dost nudí… Smutné…
Také jsem pracovala jako účetní a po odchodu do důchodu se mi ulevilo. Mám kanárky, papouška žaka a je mi báječně. Ráno vstanu uklidím miláčkům, nakrmím je, čtu si, chvíli jsem na internetu a je mi báječně…do práce bych nešla ani náhodou…:-))
mám to stejně jako Vy. V důchodu jsem v pohodě, mám pejska a denodenní rituál: venčení, káva, první dost silná, potom druhá už jen na chuť, potom něco malého uvařit, poklidit čistý byt ;-), procházka s Maxem tak na hodinu a půl, odpolední káva a večerní venčení. Konečně mám čas na knížky a hlavně na sebe. Užívám si 🙂
to se vám nedivím,upřímně závidím a upřímně přeji
vždy si říkám u takových starostí , aby nemusela za čas řešit zcela jiné a horší , nemoc svou nebo manžela …, měli by si lidi vážit v první řadě zdraví , to že se můžou pohybovat , že mají jeden druhého, pak se můžou v klidu na duši i nudit a být spokojení, když nastane zlom ve zdraví jednoho či druhého , všechny starosti a nářky před tím se stávají malicherné a o ničem . To by si lidi měli uvědomit a nedělat plačky z maličkostí.
No nevím, ale v 62 bez koníčků, jenom tak se poflakovat a nic nedělat? To snad ne! Ta deprese je z nic nedělání. To v produktivním věku krom práce nic nebylo? Co je to za život? Strašné! Mám ještě pár let do důchodu (jestli vůbec půjde :D), ale dokážu si představit den naplněný aktivitami různého charakteru od rána až do večera. A těch kamarádů, co mám! S těmi se taky dají dělat pořád různé věci.
Tohle mi přijde absolutně nereální, aby člověk neměl vůbec žádnou náplň.
malujete si to krásně a držím Vám palce, ať to předsevzetí Vám Vydrží, ale všechno je jinak s odchodem z pracovního prostředí a kamarádi také nemají pokaždé čas a zájem vám dělat společnost. Každý se nakonec cítí osamocený a ještě ,když už pak nestačí ani síly. Přeji Vám hodně síly do důchodového věku, hlavně když všude slyšíte od mladé generace, že tu překážíte.
Jsem v důchodu přesně tři roky a je to báječný. Dny už patří jen mně a já si rozhoduji, jak s nimi naložím! Nějaká ta nutná údržba bytu i mě, zahrádka, ráda jezdím na kole, nebo sednu na bus či vlak a jedu si někam, kde to ještě neznám, anebo znovuobjevovat místa známá… a navíc ráda čtu.
Pár kamarádek a příbuzných mám a popravdě mě zvou častěji, než stihnu vyhovět. Pak zase pozvu já je a mám na ně čas.
Vůbec si nedovedu představit, že bych seděla doma a nevěděla, co s časem.
Člověk musí žít aktivně ! Má žít i pro sebe, ale hlavně pro něco a pro někoho ! Já jsem v důchodu již 18roků a nebyl jediný den kdy bych se nudil !! Na důchod se má člověk připravit již v předstihu více roků. Např. zahrada, přátelé,zvířátka, koníčky atp. Pokud je člověk alespoň trochu zdravý, tak je možností jak žít hodnotný a spokojený život mnoho !!! P
Já si to nemaluji já tak žiji, pracovala jsem téměř celý život jako hlavní účetní, náročná práce, teď si užívám, že nemám žádného šéfa, že se mi nikdo netlačí na místo, že nemusím studovat a aplikovat změny zákonů atp. Přes jaro a léto ani nestíhám udělat co si naplánuji , mám docela pravidelný režim, nejsem líná si uvařit . Mám malou zahrádku, psa , domek a práce je spoustu. Mou velikou radostí jsou vnoučata ,nyní už víceméně odrostlá. Já často myslím na svou babičku, která neměla televizi o internetu v té době nikdo neměl ani potuchu a musela nějak žít asi na nějakou nudu neměla čas, život byl mnohem tvrdší.
Tak já mam tolik zájmových činností, na které bylo velmi málo času v „pracovním“ životě, že v důchodu se vůbec nenudím. Například moje šití má široký záběr, ale při práci byl čas jen na to nejnutnější.
A to, co bych ráda šila, a „vyřádila“ se na tom, tak na to nebyl čas. A ještě ráda vařím a peču. Do toho cvičení taky zabere dost času, a den má jen 24 hodin…….
No každý nemá zástup kamarádů a přátel, jsou třeba nemocní, žijí jinde, pokud vůbec ještě žijí. Možná by to chtělo třeba brigádu na kratší úvazek, klidně i doplňování zboží v obchodě, každá práce je důležitá… Určitě někde v okolí je někdo, kdo by pomoc ocenil, třeba i s úklidem, nebo jen tak jít sousedce vyvenčit psa, pak si dát kafe… Musí ale aspoň trošičku chtít
Klárko, nebuďte naivní! TAKOVÁ popisovaná egoistická, unylá, neurotická paní Z KANCELÁŘe si přece nebude špinit ručičky doplňováním zboží v supermarketu, natož jinou prací. Popisovaná fňukna je neštěstí pro okolí, takovým nepomůže ani psychiatr ani jeho prášky a chudák její manžel se má po odchodu do svého důchodu na co těšit. A přitom ta žena vůbec nepíše, že by byla nějak nemocná nebo omezovaná nějakým postižením. Kdyby byla, určitě tato osoba by fňukala o tom v prvé řadě. Nemám ráda tento typ lidí, na rovinu: Nesnáším je. Jsou to typičtí úředníci, kteří nás jiné vůbec nepotřebují, nadělávají si práci sami sobě, ti tu nejsou pro druhé. Paní je jejich typická představitelka – zbytečná, otravná osoba.
Já jsem si myslel, když jsem šel do důchodu, že už budu potřebovat jenom dvoje boty. No netušil jsem, že jedny z nich budou nový sjezdový lyžáky, který jsem si koupil ve svých 65 letech v Söldenu. Jezdím tedy lyžovat jen 2 x za zimu do zahraničí ( to víte důchodce) a už zdaleka nejsem na sjezdovce nejrychlejší. No a v létě k moři do Španělska nebo na Malorku a na jaře a na podzim někam dál – třeba na Hawai, nebo do Emirátů. To víte jako důchodcen už na víc nemám Taky do těch výšek v Peru bych znovu nelezl, ale už jsem to nakonec viděl a Amerika je taky krásná. Ale letos kvůli koronavirujsem mohl jet jen tak do prdele – tedy myslím tím Chorvatsko a navíc vlastním autem – letadlem bych kvůli nákaze z klimy neletěl. Uvidíme příští rok, když mně Babiš přidá je to lepší než dfrátem do oka.
Souhlasím s paní Michelle. deprese je z nic nedělání. Mám ještě pár let do důchodu a na co jsem s manželem nevydělali to nemáme. Muž pracuje od 18 a já od 19 let. Ne vždy jsme měli život jednoduchý , ale na deprese nějak nebyl čas.
Naopak mám kamarádku (má 13 let do duchodu), ta nemá děti ani psa jen velmi skromného manžela. Nikdy neměla žádné koníčky a jelikož její kamarádka se kterou podnikala šla do duchodu , tak má kamarádka také přestala pracovat (mají vlastní dum a po matce získala dědictví) . Stalo se jí uplně to samé co popisuje paní v článku. Měsíc dva opalování na zahradě pak vstávání v 11hod. také v poledne a za 3 měsíce bez práce měla dokonale přehozený biorytmus.noc pak proseděla částečně u televize nebo internetu.Minulý týden jí RZ , ovezla na psychiatrii a šance, že bude ještě někdy fungovat jako dřív není velká.
V okolí mám známou samoživitelku (tatínek na 2 děti platí jen příležitostně)bydlí u majitele a sama má zdravotní problémy. Tu nikdy deprese nepotká.
chce to na důchod ven. 4 stěny paneláku jsou hrob. jsem venku na chalupě dělám si co chci a je mi fajn
To je hlavní, jen trošičku chtít. Nečekat až na důchod, všechno si dopředu malinko promyslet a pak to jde.
Jsou brigády, turistické a jiné oddíly a nečekat, že mě někdo přijde domů přemlouvat. Musím překonat po-
čáteční ostych a pak to jde. Vím o čem mluvím.
Za dva měsíce dostanu starobní důchod ! Taky jsem na rozpacích co budu dělat ! Hraji šachy a tenis ! Jsem rozvedený šéfmontér ZVVZ-Enven Milevsko Its Ostrava ! Dceru mám Angličanku a syn je ajtak !
Nic ve zlém, ale to je typická paní z kanceláře: úzkoprsá, vztahovačná, pasivní, depresivní, přecitlivělá,neotužilá…i když na úplně všechny ženy takového celoživotnho povolání to samozřejmě neplatí, nějaké malé výjimky jsou. Snad se podaří chudáku jrjímu manželovi ji z její nudy a bahnění se v sebelítosti poněkud vymanit, nebude to mít lehké.