Nerozumím si se svými dětmi: Když byly děti ještě malé, zdálo se být všechno fajn. Byla jsem s nimi doma do 3 let a i potom jsem pracovala jen na půl úvazku, takže jsem měla spoustu času se jim věnovat. Hráli jsme hry, jezdili na kole, na výlety vlakem, o víkendu pořádali výlety i s tatínkem.
Změna v pubertě
Všechno se změnilo během dospívání, ale to bych ještě pochopila. Puberta je přece od toho, aby se děti odtrhly od své rodiny. Často jsme se hádali, vyjížděli na sebe kvůli maličkostem. Dcera jednou i utekla z domova, ale naštěstí se hned druhý den zase vrátila. Syn měl naopak nějaké zkušenosti s drogami, ale chválabohu jen lehkými a teď se mi zdá, že je čistý.
Po pubertě
Myslela jsem si, že s koncem puberty se to změní a že se děti zase budou rády vracet ke svým rodičům. Ony se ale obě raději odstěhovaly co nejdál od nás. Simona bydlí asi 150 km daleko, Jaroslav asi 100 km. Na návštěvy jezdí sporadicky párkrát do roka, většinou, když jsou v nějaké finanční tísni, anebo na Vánoce.
Vánoce
Vánoce jsou ale ještě mnohem horší než jakákoliv jiná návštěva. Sejdeme se s dětmi a jejich partnery a většinou místo klasického klidu a míru zavládne napětí, které vzápětí vybuchne v hádku. Kdo co dostal a nedostal, komu kdy bylo ublíženo, kdo se má lépe a kdo komu co závidí. Pro mě jsou celé svátky zkažené a jsem ráda, když zase odjedou. Závidí si navzájem prakticky všechno a ještě se hádají, komu jsme v dětství věnovali větší péči.
Po kom jsou
Moc by mě zajímalo, po kom ty naše děti jsou, protože my s manželem se prakticky nehádáme (jen s nimi), já jsem si naprosto jistá, že bych nikomu nezáviděla ani to, kdyby byl ředitelem zeměkoule a patřila mu polovina světa – a oni? Škoda mluvit…
Co s tím
Několikrát jsem navštívila i psychologa, aby mi poradil, jak se se situací vyrovnat. Rad bylo mnoho, ale zatím žádná nezafungovala. Je pravda, že děti se dají vychovávat tak zhruba do 12 let, a pak už člověk jen sklízí, co zasel. Nejhorší je, že děti s tím nechtějí vůbec nic dělat. Jim to takto vyhovuje, nevídat se s námi často, nic nemuset pomáhat a jen si přijít pro peníze. Zřejmě se obávají i toho, že by se o nás ve stáří museli starat – já jsem jim ale už několikrát říkala, že půjdeme s tátou do domova pro seniory.
Snad to změní jejich děti
Můžu prý ještě doufat, že by celou situaci mohlo změnit narození jejich dětí. Zatím ani syn, ani dcera děti nemají, protože nemají pro kariéru čas. Až budou mít vlastní děti, tak by mohli pochopit, co děti pro rodiče znamenají. A nejspíš budou taky potřebovat občas hlídání. Pak se snad ukážou častěji a budeme si možná zase rozumět, jako když byli malí.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
