Našla jsem smysl života: Možná to znáte. Těšíte se, až konečně půjdete do důchodu, protože pak budete konečně mít čas na partnera, na vnoučata, na koníčky… Jenže osud si s vámi někdy nepěkně pohraje. Pavel, můj milovaný Pavel, umřel ještě předtím, než mi kolegyně v práci stihly uspořádat večírek na rozloučenou. A dcery mám sice dvě – a obě s dobrými školami a perfektní prací. A to je asi ten problém. Jsou to vysoké manažerky a na děti nemají čas. Vlastě skoro ani na mě. Ale já to chápu.
Poslední dobou to šlo s mým zdravím z kopce a komu by se chtělo pořád poslouchat stesky staré dámy. I některé moje sousedy už mi taktně naznačovaly, že nemluvím o ničem jiném. Jenže to máte těžké. Bolesti žaludku, migrény, třes, zapomínání, slabost. Bylo to pořád horší a horší. A co na to lékaři? Co bych prý chtěla ve svém věku? Je mi přece přes šedesát a tohle k tomu prostě patří.
Věci po manželovi jsem nikdy nevyklidila
A takhle to šlo několik let. Ráno spolknout tubu prášků. Zajít na nákup, uklidit, podívat se na seriál, chvíli popracovat na zahrádce, podívat se navečerní film a jít spát. Změny spočívaly víceméně jen v návštěvě lékařů.
A pak to přišlo. Jednoho dne u mě zazvonily tři vietnamské slečny. Omluvte mě, že to tak zdůrazňuju, ale jde o ten kontrast. Měly na sobě totiž skautský stejnokroj. Než jsem se vzpamatovala z toho překvapení, slušně pozdravily a zeptaly, jestli mám doma nějaký starý papír, sklo nebo třeba kov, co už nepotřebuji. Prý to sbírají pro svoji organizaci.
Nejdřív jsem chtěla říct, že ne, ale pak mi došlo, že je tu vlastně celý manželův pokoj, kde od jeho smrti vlastně jen občas vysávám a utírám prach. A pokud se dobře pamatuju, měl ve skříni spoustu starých novin na časopisů. Něco ve mně mi říkalo, že bych se toho už konečně mohla zbavit. Takže jsem je pozvala dál, otevřela ten zatuchlý pokoj a chvíli se dobývala do skříně.
Když se mi to povedlo, vrhly se skautky s chutí do práce. Noviny a časopisy vyskládávaly na hromádky, svazovaly je provázkem, který vylovily odněkud z kapes. Já mezitím oběhla sousedy, jestli by pro ně také něco neměly.
Tedy vlastně, když si ta to tak vzpomínám, pracovaly hlavně dvě, ta třetí se užasle dívala spíše po stěnách. Byly na nich naše dcery v různých šatičkách, které jsem jim šila. Kdysi mě to hodně bavilo, ale jak začaly dospívat, přestaly mít o moje „umění“ zájem. A teď? To už jsou jen samé drahé butiky, kdepak šaty od maminky.
„To jsou vaše holčičky?“ Přikývla jsem. „A to jste jim všechno šila vy?“ Jak jen to ta slečna poznala? Přikývla jsem znovu a to už mi získalo pozornost i obou zbývajících slečen.
„To je paráda,“ poznamenala druhá. „Potřebovali bychom někoho, kdo by nám našil kostýmy do divadla, nechtěla byste? Látek máme spoustu.“ Už ani nevím, jak se mi povedlo to všechno odkývat a slíbit, že hned v pondělí se na ty jejich látky půjdu podívat. Tatínek jedné ze slečen, kterého si přivolaly, protože toho papíru bylo opravdu hodně, mi ještě ochotně vysvětlil, kudy se ke klubovně dostanu.
Už tehdy jsem chtěla couvnout. Vždyť já to ve městě vlastně skoro neznám. Určitě se ztratím. Šicí stroj jsem měla v ruce už ani nevím kdy. Určitě se ztrapním… Ale couvnout už se nedalo.
Za novým cílem
Ještě o víkendu jsem udělala to, s čím jsem po manželově smrti občas koketovala – že si v jeho pokoji udělám svůj šicí koutek. Dodělala jsem pár šatů, které čekaly ve skříni a já zjistila, že to se mnou tak špatné nebude.
Našila jsem na ně pár volánků a ozdob navíc a rozhodl se je vydávat za princeznovské. A moje pondělní návštěva měla nečekaný úspěch. Nejdřív jsem šila kostýmy jen pro oddíl slečen, ale pak se přidali i kluci. Bylo to prostě báječné. Cítila jsem se zase plná energie s takovým množstvím dětského smíchu okolo.
Jak se ukázalo, materiálu měli opravdu dost a stále přibýval. I já jsem si od kamarádek – sousedek vyžebrala nějaké staré, ale pěkné závěsy apod. Přes skauty jsem se dostala k místní půjčovně kostýmů pro divadlo, kde mě přijali na půl úvazku. Takže jsem se zase dostala mezi lidi.
A odtud byl už jen krůček k vlastnímu šicímu salónu. Je sice spíš pro zvané, nehodlám se totiž věnovat šití na plný úvazek (to by mi nezbyl čas na divadelní kostýmy pro mé nové dětské svěřence), ale i tak si tím něco přivydělám. Ale nezbohatnu na tom, veškeré peníze investuju do nákupu látek pro děti. A proč by také ne? Moje dcery je nepotřebují, vydělají si dost. O dětech se u nich taky zatím nedá mluvit a až jednou přijdou (a jestli přijdou), kdo ví, jak to bude. Ale já našla novou náplň svého života.
A víte, co? Všechny ty moje zdravotní obtíže tak nějak záhadně mizely. Můj doktor tomu nejdřív nechtěl věřit a když jsem po něm žádala vysazení alespoň některých léků, poslal mě k psychiatrovi. A víte, co? Teprve tenhle odborník dokázala určit moji skutečnou diagnózu. Žádné přirozené známky stáří, ale deprese.
Deprese z toho, že jsem na jednou tak sama, nemám pro co žít a a vůbec se nedokážu vyrovnat s novou životní etapou. Ano, deprese, ale už odeznělá. Vyléčila se tak nějak sama, právě tím, že jsem zase začala něco dělat. Odnesla jsem si sice pár doporučení, jak se podobným problémům napříště vyhnout, ale myslím si, že už je nebudu potřebovat. A z předepsaných léků už mi zbyly jen dva prášky na ráno a jeden na večer!
A to všechno změnily tři slečny, které u mě jednou v pátek zazvonily. Kde bych asi byla teď, kdyby se to nestalo? Na to radši nechci ani pomyslet, možná bych tu už nebyla vůbec…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
