Narodila se nám postižená holčička: Náš příběh by býval mohl být milý a se šťastným koncem, ale není a stačilo k tomu málo. Ačkoliv první dítě (chlapeček) se narodil k mým 33. narozeninám a byl zcela zdravý a je tomu tak dodnes, druhé dítě (holčička) se narodilo o 2 roky později a bohužel má Downův syndrom. Jsem jedním z těch případů, kdy se Downův syndrom neprokázal na triple testu, ale stejně si nejsem jistá, zda bych dokázala jít na potrat.

Anežka má jen lehkou formu postižení, ale kdo máte podobně postižené dítě, tak víte, o čem mluvím. Prostě nevypadá úplně jako jiné děti a taky se jinak chová. Pro mě je to taky těžké, ale je to svým způsobem zlatíčko – beru to jako osud a chci se jí věnovat naplno. Sebík má sestřičku taky rád a snaží se mi svým dětským způsobem pomáhat a situaci zvládat.

Jediný, kdo celou situaci nezvládl, byl můj manžel. Zpočátku se snažil. Pak ho ale začali nahlodávat i jeho rodiče, že Downův syndrom je vždycky „vina matky“, protože je třeba na dítě už stará. No nevím, v 35 letech jsem určitě nebyla na druhé dítě stará, když mám kolem kamarádky, které rodily první dítě třeba ve 40.

Ani ne po roce hádek, odsuzování a vzájemného ubližování to manžel vzdal, sbalil si věci a odstěhoval se od nás. Myslela jsem, že si jen potřebuje urovnat myšlenky a že se třeba po čase vrátí. Nevrátí, už poslal i papíry k rozvodu. Od známých vím, že si našel přítelkyni s dítětem, které je zdravé…

Ačkoliv mi můj už téměř bývalý manžel posílá nějaké peníze na děti, stejně je to pro mě těžké. Nejen finančně. Nemám se o koho opřít. Občas vypomůžou naši. Děti se ale pořád ptají po tatínkovi, a on nás odstřihl úplně, ani za Sebíkem se nepřijde podívat. Vysvětluju mu to zatím tak, že táta pracuje daleko a nemůže za námi jezdit. Až bude větší, řeknu mu celou pravdu.

Pro mě je nejtěžší všechno to zvládat sama, když si nemám ani s kým popovídat nebo rozdělit povinnosti. Sebík začal chodit do školky, vodíme ho tam s Anežkou ráno a odpoledne vyzvedáváme. Pak spolu chodíme na procházky. Když potkám své kamarádky, většinou si popovídají, snaží se i pomoct, ale poradit v tak složité situaci nedokážou.

Teď nedávno jsem si naštěstí našla po internetu i podobně „postiženou“ maminku a daly jsme se dohromady. Od ní tedy manžel neutekl, ale má starosti se všemi svými dětmi: jedno má Downův syndrom, jedno je autistické a jedno má diagnostikované ADHD. Ta je pro mě teď tím největším vzorem, jak to zvládá, protože je to fakt mazec. Jak jí děti začaly chodit do školy, pořád řeší nějaké stížnosti od učitelů nebo ostatních rodičů. Musí být silná.

Já taky musím být silná. Protože děcka mě potřebují. A kdoví, třeba si i najdeme náhradního tatínka, který nám bude mít všechny rád bez ohledu na to, jaké máme diagnózy…

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno