Kvůli dítěti jsme se málem rozvedli: Když jsem byla malá, chtěla jsem mít velkou rodinu – tři holky a tři kluky, říkávala jsem. A tři holky to nakonec také byly, ale s manželem jsme usoudili, že v dnešní době jsou tři děti až až. Po zralé úvaze proto zašel na kliniku a nechal si udělat vasektomii. Všechno proběhlo bez komplikací a já si libovala, že už se nemusím mořit s polykáním pilulek a neustále se bát, jestli jsem na ně jakou nezapomněla.
Dcery rostly rychle a roky letěly jako voda. Dvě nejstarší už studovaly na vysoké škole a nejmladší Adélka se chystala na přijímací zkoušky na osmileté gymnázium. Bylo to období plné stresu a bezesných nocí. Hodně totiž bojovala s matematikou a často jsme se spolu učily dlouho do noci. Právě tomuto vypětí jsem připisovala problémy, které mě začaly sužovat – bolesti břicha, ranní nevolnosti a celková podrážděnost. Nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost, a to ani když mi vynechal cyklus. Čtyřicítku jsem už překročila, to se přece dalo čekat.
U gynekologa mě čekal pořádný šok!
Dceru přijali a moje problémy se uklidnily. Když jsem v červenci šla ke svému gynekologovi, ani mě nenapadlo, že může jít o něco jiného, než o běžnou preventivní prohlídku. Když mě vyšetřoval, zeptal se jen tak mimochodem, jak dlouho jsem těhotná a proč jsem nepřišla dřív. Odmítla jsem něco tak absurdního, ale následný ultrazvuk ale potvrdil opak. Byla jsem skoro v šestém měsíci! Vždycky jsem uvažovala, jak mohou některé ženy nepoznat, že jsou těhotné. Teď už vím, že to možné je. Pohyby jsem vůbec necítila a špatně mi bylo jen prvních pár týdnů.
Pravé peklo mě ale čekalo doma. Manžel nechtěl věřit, že jsem mu nebyla nevěrná. Křičel na mě, že to dítě určitě nemůže být jeho a nadával mi tak, že jsem se rozbrečela. Další tři měsíce byly hodně krušné. Manžel se mnou buď vůbec nemluvil nebo neustále křičel. A nejhorší bylo, že na svou stranu strhl i dcery. Věděla jsem už, že čekám chlapečka a o to bylo vše horší. Mou jedinou nadějí byl test DNA, který bylo možné provést po narození syna. Prý by to bylo možné i dřív, ale nechtěla jsem nic riskovat.
Musela jsem utéct z vlastní domácnosti a málem jsme se rozvedli
Když se Kuba narodil, přestěhovala jsem se k mamince. A když přišel rozbor DNA, byla to právě ona, kdo šel do mé domácnosti a všem zamával před nosem nezvratnými důkazy, že jsem měla celou tu dobu pravdu. Manžel přišel s kyticí a prosíkem, ale chvíli trvalo, než se vše vrátilo do starých kolejí. Ale Kubu velmi miluje a je moc rád, že ho má. A já mu nakonec také odpustila, vždyť koho by napadlo, že nejmodernější medicína může takto selhat? Přesně tak nám to totiž lékaři řekli. Prý se to někdy stane.
Příběh čtenářky zaslaný do e-mailu, redakčně neupravováno
Více článků najdete na portálu mamci.cz