Jsme spolu už pět let a pořád nepřišla žádost o ruku: Možná jsem trochu staromódní v dnešním světě, ale pořád sním o velké svatbě, na které budu mít bílé šaty a družičky. Odmala si představuji svoji svatbu, jak to bude romantické. Kromě toho postupem času vidím i výhody manželství (třeba ohledně majetku atd.).
Přítel je volnomyšlenkář
Jinak o tom ale smýšlí můj přítel. Poznali jsme se před pěti lety na horách. Já jsem neuměla moc lyžovat a on byl nadšený lyžař i učitel. V podstatě za týden mě naučil lyžovat tak, že jsem se nebála sjet ani červenou sjezdovku. A to podotýkám, že jsem na tom stála poprvé v životě (pokud nepočítám lyžák na základce, kdy jsem s sebou měla jen běžky.) Rozumíme si dobře ve všech ohledech. Máme společné zájmy i představy o životě. Až na jedno téma. Adam se nechce vázat, svatba je podle něj jen cárem papíru, zbytečné vyhazování peněz atd. A tak přestože máme ročního Tadeáše, svatba není ani na obzoru. Adam nemá problém s dětmi a má je rád, můžu říct, že mi s malým skutečně pomáhá, nikdy mu nevadilo ho nakrmit nebo přebalit, vzít na procházku, pohlídat ho doma, když já si potřebuji něco zařídit… Ale svatbu, to ne.
Co s tím
Tak já tedy opravdu nevím, co s tím mám dělat. Jestli se mám přizpůsobit a taky si říct, že to i bez papíru zvládneme, že nás nerozdělí nějaké hádky a nesrovnalosti, když bude tak jednoduché společnou domácnost opustit a jít za někým jiným, kam nás třeba někdy srdce potáhne (člověk nikdy neví). Anebo zda mám tlačit na pilu, nebo aspoň pomaloučku a polehoučku přesvědčovat přítele, aby nakonec se svatbou souhlasil.
Moji rodiče
Těžko se to taky vysvětluje mým rodičům. Ti jsou ze staré školy, svatbu samozřejmě měli a jsou spolu celý život. Nedávno oslavili 30. výročí sňatku. Pořád se ptají, kdy plánujeme svatbu my. Vždyť už máme dítě a pořád nic. Téměř žádná návštěva rodičů se neobejde bez diskuse na tohle téma…
Přítelovi rodiče
Adamovi rodiče jsou na tom přesně naopak. Byli svoji, ale jsou rozvedení. Takže ani svatba jim nezaručila trvalé štěstí (což je samozřejmě jasné). Teď mají každý jiného partnera a žijí spolu na hromádce, ale to je také pochopitelné, protože už s těmi novými partnery nemají děti a děti ze společného manželství jsou dávno odrostlé a dospělé.
Další těhotenství
A navíc jsem nedávno zjistila, že jsem znovu těhotná. Kdybychom svatbu stihli, než bude vidět bříško, bylo by to fajn. Jenže to se mi asi nepodaří ani náhodou Adama přesvědčit. Pak bude zase starost s miminkem, takže to ani nebude možné svatbu řešit a plánovat. A tak se řešení mého „problému“ zase odsouvá na neurčito.
Děti jako družičky
Ale kdyby se mi výhledově podařilo Adama přesvědčit, aby mě požádal o ruku, mohly by nám zase naše děti (nebo jejich kamarádi) jít za družičky. To by bylo taky krásné. Jen bych ještě potřebovala, aby se té svatby dožili mí rodiče. Ti totiž jen sprásknou ruce, až jim tu radostnou novinu o našem druhém děťátku oznámím.
Více článků najdete na portálu mamci.cz