Chtěla utratit zdravého psa: Asi jste už pochopili, že Aston je pes. Střední bílý špic, toho času v nejlepších letech. Žil u rodičů na dvorku už pátým rokem a nikdy mu nic nechybělo. Na velké zahradě měl v podstatě pohyb neomezený, vcelku dobré granule – leckdy i domácí vařené maso, prostě ideál.

Byl to takový člen rodiny a miloval ho zejména můj syn. Myslím, že jednu dobu se těšil spíš na pejska než na dědečka s babičkou. Stačilo jen otevřít vrata do jejich domu a už se hnal k psí boudě. Trochu mě mrzelo, že mu nemůžu dopřát podobnou radost, ale naše zahrádka byla malá a my pořád v práci – pes by byl u nás jednoduše nešťastný. Říkal jsem mu, že až vyroste a zvládne s ním chodit na procházky nebo mu doplňovat žrádlo, pak mu tak takového Astíka, jak jsme špicovi říkali, také pořídím. Ale nakonec se to všechno vyřešilo tak nějak samo.

Proč ke mně ten pes pořád tolik čuchá?

Začalo to nenápadně. Aston vždycky nejdřív očuchal mámě stehno, když ji vítal, a pak se ji teprve snažil olíznout (což bytostně nesnášela, ale nikdy ho to nedokázala odnaučit). Ale jeho chování se stupňovalo. Když si sedla na zahradě nebo se jen zastavila u branky, doslova jí vždycky zabořil čumák do jednoho místa na stehně a nechtěl se nechat odehnat.

Ze začátku to bylo vtipné, později už spíš protivné. Ale marně se na něj mám utrhovala, okřikovala ho a zavírala do boudy. Jakmile ho pustila, udělal to zas. Trvalo to tak tři měsíce. Pak šla máma na kontrolu ke svému lékaři a mezi řečí se o Astonově podivném chování zmínila. Popisovala mi potom, jak lékař zbledl a hned jí začal vypisovat žádanky na nejrůznější vyšetření. A když se ho na to ptala, prohlásil, že ji nechce děsit, ale že psi někdy dokáží poznat to, co lidé ne.

Nebudu vás dlouho napínat, pan doktor měl pravdu. Mámě začal v tom místě růst malý nádor, ale protože ho zachytili včas, měla opravdu velkou šanci, že se uzdraví. Jak se ukázalo, pan doktor náhodou četl o něčem podobném v nějakém časopisu a rozhodl se nic nenechat náhodě.

Astona chtěli nechat utratit, protože by to nezvládli

Bylo samozřejmé, že jsem jezdil k nám domů častěji – nejlépe i s rodinou. Pomáhali jsme, jak se dalo a hlavně dělali rodičům společnost. Taková rána by totiž nenechala určitě v klidu nikoho. A jednou v sobotu jsme zase takhle zamířili k domu a syn se hnal k boudě, ale vrátil se s pláčem, Aston prý nikde není. To mi bylo divné a hned jsem se na to mámy zeptal.

„Děda ho odvezl utratit,“ řekla bez okolků směrem k našemu synovi. „Už jsme na něj neměli peníze. Víš, moje léky jsou moc drahé.“ Pochybuju, že náš malý věděl, co znamená slovo utratit, ale stejně se hned rozbrečel. Udělalo se mi normálně mdlo. „Kdy odjeli,“ řekl jsem jen. Řekla, že asi před čtvrt hodinou. Nic jsem neřekl, jen kývl na manželku a nasedl do auta. Moc dobře jsem věděl, kde má ordinaci zdejší veterinář.

Naštěstí jsem dojel ještě včas. V čekárně nikdo nebyl a já vtrhl do ordinace jako velká voda. Naštěstí veterinář něco sepisoval a otec s Astonem ještě seděli za jeho stolem. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, ale vzápětí jsem otce seřval na tři doby. Ne, nedělám si legraci. Křičel jsem tak, že to museli slyšet i všichni sousedi. Pak jsem si Astona zavolal a odpochodovali jsme z ordinace. Nikdo neřekl za celou dobu ani slovo. Napůl jsem čekal, že za mnou někdo vyběhne, ale ani to se nestalo. Naložil jsem Astona do auta, cestou zavolal manželce, vyzvedl je u domu a odjeli jsme. Až teď mi začalo docházet, co jsem vlastně udělal. Manželky jsem se nezeptal, o psa se asi sami nepostaráme… Ale byla úžasná. Jen mi dala pusu a řekla, že to nějak zvládneme.

S rodiči se nebavím kvůli psovi

Našim jsem zavolal až na druhý den, když jsem to všechno rozdýchal, čekal jsem, že se mi omluví ale místo toho mě hned máma začala do telefonu nadávat. Prý jsem z nich udělal u pana doktora úplné blbce. Museli ho podplatit, aby Astona utratil a já pak udělám tohle. A že jsme blázni, když si chceme dobrovolně do naší novostavby vzít takovou obludu. Ona nám prý krmení platit nebude. Neumíme si představit, kolik to stojí. Vždyť právě proto se ho zbavovali! Nepoznával jsem ji a nechápal. A práskl telefonem.

Já vím, je to jen pes, ale kdyby neměl Aston tak perfektní čich, možná by tu dneska už ani nebyla. Měli by ho na rukou nosit, ale místo toho pro ně byl jen zvířetem, které jim náhle zůstalo na obtíž. Proč se mě alespoň nezeptali? Klidně bych jim na to krmení přispíval, těch pár stovek se v rozpočtu vždycky najde. A blbce ze sebe podle mě udělali spíš oni. To jsem měl čekat před ordinací, až táta vyjde s jeho bezduchým tělem? Spíš bych měl toho veterináře udat – utratit zdravého psa se totiž určitě nesmí.

Máme nového rodinného přítele

Nakonec jsme zjistili, že to s tou starostí o psa zase není tak zlé. Ano, museli jsme sice investovat do velké boudy ale manželka hned o začátku tvrdila, že mu umožníme volný vstup do předsíně, aby se necítil tak sám, nebo aby se měl kde schovat, kdyby mu byla zima. Přes den tedy bývá sám, ale večer mu to vynahrazujeme dlouhou procházkou. Sice jsem s ním musel pár měsíců chodit do speciálního kurzu, kde se učil sžívat se s dalšími psy, poslouchat atd., ale pokroky dělal rychle. Bylo vidět, že ho procházky vyloženě baví a rozhodně se mu líbí víc, než jen neustálé běhání po zahradě.

Rodičům ale evidentně nijak nechybí a my asi taky ne. Zařekl jsem se, že první volat nebudu a oni ten telefon do ruky taky nevzali. Manželka mě sice pořád přemlouvá, ať jim odpustím, že jsou prostě stará škola, ale já jim to pořád nemůžu zapomenout. Podle mě jsou prostě hrozní sobci a dokud se nezmění, nechci s nimi mít nic společného. Ani nevím, jestli máma tu rakovinu překonala, nebo ne. Ale počítám, že kdyby něco potřebovali, ozvou se.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno