V rámci diagnostiky nemoci lze o autismu hovořit jako o vrozené duševní poruše, která jedince limituje v sociálním životě, v komunikaci i běžném životě. Autismus má první projevy znatelné a diagnostikované již před třetím rokem života dítěte a podle lékařského zařazení jde o poruchu autistického spektra (PAS).

Příčina autismu

Stejně jako u většiny autoimunitních chorob či vývojových anomálií, tak i v tomto případě je příčina neznámá. Na vině mohou být nevhodné kombinace genetických informací, za rizikové se považuje zátěž životního prostředí nebo zvýšená nemocnost v prvních letech života infekčními chorobami. Někdy se uvádí, že autismus může vzniknout následkem různého typu očkování, to se ale nepotvrdilo, proto nejde o ověřenou informaci.

Nemoc je celoživotní a vlastně neléčitelná, postupem času se může stav pacienta horšit, ale jsou situace, kdy při správně zvoleném terapeutickém postupu může autistický člověk běžně pracovat a zařadit se bez větších problémů do života ostatních lidí.

Jaké jsou příznaky autismu?

Autismus je specifická diagnóza sama o sobě, proto ani příznaky nejsou typicky dané a pro každého jedince stejné. Nejde proto ani s přesností tuto nemoc diagnostikovat, jelikož přesná diagnostická metoda neexistuje. Jde spíše o kombinace různých metod, které se mohou přiklonit či odvrátit od autistické diagnózy.

Důležité je psychologické či psychiatrické vyšetření, případně vyšetření neurologa. Projevy, typické pro autismus, totiž bývají podobné těm, které může mít dítě s mentální retardací, dítě s epilepsií nebo s jinou neurologickou poruchou. Z toho důvodu je diagnostika velmi obtížná, a mnohdy není nikdy stoprocentní a definitivní.

Smyslové vnímání autistů bývá, oproti ostatním lidem, odlišné a na podněty často reagují jinak, neadekvátně. Autistické děti se již v prvních měsících života chovají oproti svým vrstevníkům jinak.

Oční kontakt, typický pro většinu kojenců, autistické děti nenavazují, nemají potřebu komunikovat s ostatními dětmi či členy rodiny, což může vést k dojmu, že jsou vůči ostatním lhostejní. Mezilidská interakce a typické chování v sociálním chování či mezi dětmi nenapodobují a dělá jim velké problémy naučit se základní návyky.

Plakat? Proč?

Projevy emocí, což souvisí s dozráváním nervové činnosti, nedávají takřka najevo. Nejraději jsou sami, nevyhledávají blízkost ostatních, stejně tak mohou reagovat podrážděně při pohlazení či objetí. Na první pohled se zdá, že zůstávají naprosto chladní k jakýmkoli projevům svého okolí. Přestože mají své blízké rádi, nejsou schopni vyjádřit tento cit pohlazením nebo hraním.

Tyto děti navíc nejsou schopny vyčíst z tváře druhých zklamání, lítost, hněv či radost a lásku. Nejsou schopny se ani vcítit do pocitů druhé osoby, přesto nelze říci, že nejsou empatičtí, ono jen nemají vyvinuté centrum pro projevy citu.

Postupem času, kvůli neschopnosti navázat přátelství či udržet vztah s jinou osobou, si tito lidé vytváří vztah s imaginární osobou, čímž si vytváří „svůj“ svět. Typické pro autisty je zakotvení a neměnnost běžného dne a běžných situací v něm. Nemají rády změny, neradi mění postupy a své „zajeté koleje“.

Pokud však přece jen dojde k vybočení z pro ně normální situace, mohou reagovat podrážděně až neadekvátně. Což se projevuje výbuchy vzteku, agrese a velkého hněvu. Jsou schopni se díky tomu izolovat od ostatních, někdy může dojít i k sebepoškozovacím pokusům.

Autistické příznaky

Typickými autistickými příznaky jsou porucha sluchu, obzvlášť v davu lidí, dále tělesná neobratnost, nedostatečná soustředěnost, obtížné učení se novým věcem, opožděný vývoj řeči, nevhodné sociální a emocionální jednání s jinými lidmi. Z těchto důvodů někdy dospělý jedinec není příliš schopen pochopit, co chce autista říci, čím se trápí, co prožívá.

To ruku v ruce vede k depresi a zoufalství autistického dítěte. Pokud vázne komunikace a neschopnost vyhovět jeho přáním a potřebám, logicky se autista stáhne do ústraní s pocitem nepochopení a nutné izolace.

Přestože autista mívá běžně normální hodnotu IQ, bohužel ani tento fakt mu nezaručí, že může vést plnohodnotný život. Velmi důležitý je přístup rodiny a navození správné lékařské techniky, která může život autisty přiblížit k životu jeho vrstevníků. Nanejvýš důležité je přijetí takového člověka do rodiny, jako by šlo o dalšího zdravého jedince.

Přestože bude svým způsobem vždycky „jiný“, dovede svou jinakostí ukázat rodině a přátelům jiný pohled na svět. Ten, který by nebyli schopni vidět, kdyby autistického človíčka doma neměli.

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Vložit komentář

Vložte prosím komentář!
Vložte zde prosím jméno