Sociální sítě mě pořádně vytrestaly: Možná si teď tak trochu budeme protiřečit, když vám poradíme, ať svoje aktivity na internetu trochu omezíte. Ale máme k tomu opravdu dobrý důvod. Inspiroval nás dopis od čtenářky, která se podepsala jako Nikki.
„Shlédla jsem se v blogerkách,“ začíná po úvodním pozdravu svůj e-mail. „Ale velice rychle jsem zjistila, že to, co dnes opravdu přitáhne na sociální sítě spoustu uživatelů jsou děti. Stačí, když máte doma roztomilého andílka a o sledující je postaráno. A stejně tak o spoustu lajků, za kterými brzy následují nabídky testování výrobků od různých firem. Kdo by v dnešní době nechtěl zadarmo dětskou výživu, oblečení nebo třeba hračky? Vždyť to přece děláme pro děti, ne?
K první recenzi jsem se dostala víceméně náhodou
Jsem hodně povídavá. Znáte to, v parku se dám s každým do řeči, zvlášť, když si starší dítko spokojeně hraje na písku a mladší právě nerušeně usnulo v kočárku. V té době jsem si zrovna zakládala blog – spíš tak pro potěšení. Ale maminka, se kterou jsem se dala toho dne do řeči, právě ve spolupráci s kamarádkou otevírala nedaleko krásnou herničku pro děti. Dá mi free vstup, když napíšu pěknou recenzi. No neberte to, že ano?
Bylo to báječně strávené dopoledne a ani jsem v recenzi moc nepřeháněla (přece nebudu psát, že kávu z kávovaru měly přepálenou, však žádný učený z nebe nespadl). Moje recenze měla úspěch a část se jí dokonce objevila ve zdejších novinách.. A už to bylo. Sebevědomí mi stouplo do hlavy a začal jsem okupovat internet ve velkém.
Blog už mi nestačil, hodně rychle jsem objevila i kouzlo Instagramu a Twitteru. Použít se dalo všechno – výlety s dětmi, každodenní nehody, krátká videa s návody…. Hlavní roli vždycky hrály děti a já nezapomněla dát na fotku nějaký známý produkt, aby to vypadalo, že mě podporují i velké firmy. Být vidět je přece důležité, ne?
Teď se za to zpětně stydím, ale nevadilo mi fotit děti třeba i úplně nahé – koneckonců, vždyť jsou přece malé, komu by to mohlo vadit, jediným „prudičem“ byl v té době můj manžel. Nelíbilo se mu, že naše dcery takhle vystavuju. Neustále mi jmenoval, co všechno by se mohlo stát. Mluvil o pedofilech, úchylech a tak podobně. Ale mně to přišlo přehnané, vždyť dneska tohle dělá přece každý!
Pro samé blogování jsem neměla čas na rodinu
Manžel mi později řekl, že jsem mu připadala jako posedlá, ale doufal, že mě to časem přejde. Takže i když protestoval, vždycky se nechal uhádat, abych tak řekla. Uběhlo už pěkných pár měsíců a úspěchy se nějak stále nedostavovaly. Ale vždycky, když přišla nějaká drobná nabídka – třeba na otestování vzorečku kojenecké masti, tak mně to povzbudilo, že jsem se do všeho zase vrhla naplno.
Pekla jsem tak, aby to vypadalo dobře (a o chuť zase tolik nešlo). Děti tahala po zajímavých místech jen proto, aby mohly vzniknout ty nejlepší fotky – a zábava byla, jenom když zbyl čas. Chtěla jsem prostě být tak úspěšná, jako jiné internetové matky.
A do toho mi život přihodil novou příležitost – majitele zdejšího fotografického studia, který chtěl moje holčičky použít jako modely ve svém ateliéru. Potřebuje prý nafotit nové kolekce doplňků a pozadí a ty dvě moje princezny pro to byly jako stvořené.
Podrobnosti jsem měla dojednat u něj doma, kde se však ten večer pořádal i večírek, o kterém se mi zapomněl zmínit. Ale mně to vlastně nevadilo. Aspoň poznám nové přátele. S manželem jsem byla domluvená, že mě odveze v určitou hodinu, takže ani tady nebyl problém. Tohle jsem ale panu majiteli neřekla – asi naštěstí.
Popravdě si z toho večera moc nepamatuju a dodnes nevím, jestli jsem se tak opila nebo mi někdo pomohl. Začalo mi být poměrně nepříjemné, jak se ke mně onen muž z ničeho nic má, ale všechno to mám v mlze. Ale jsem si jistá, že se toho večera nic vážného nestalo. Nemohlo, protože manžel se dostavil ve smluvený čas (i když jsem mu nebrala telefon) a nedal se odbýt, dokud mě neodvedl domů. Myslela jsem, že tím to všechno skončilo.
Prozradila mě fotka z mobilu
Cítila jsem se provinile a asi to na mě bylo znát. Jinak nevím, proč by manžel zabrousil na sociální sítě a brousil po fotografiích z té akce. A nakonec našel, co hledal. Nebo možná nehledal, dodnes nevím.
Ještě večer druhého dne si chtěl se mnou vážně promluvit. Myslela jsem, že jde o to, jak jsem se opila. Ale to, co přišlo potom, mě nenapadlo ani v tom nejčernějším snu.
V pozadí jednoho ze snímků jsem totiž byla já i s panem majitelem. Líbali jsme se a on mi dokonce sahal rukou do kalhotek! Jenže já si nic takového vůbec nepamatovala a v panice to také na manžela vyhrkla. Čekala jsem, že bude křičet nebo něco podobného, ale jen se smutně usmál a šel spát do pracovny.
Ultimátum jsem si vyslechla až ráno. Prý si to všechno promyslel a věří mi. Ale do téhle situace by se už dostat nechtěl. Chtěl, abych se svými aktivitami na internetu okamžitě skončila. Chtěl mít zase pohodovou mámu od dětí, se kterou byla legrace a ne to slávychtivé monstrum, na které jsem se proměnila. Ano, tak to řekl. A měl pravdu. Dostala jsem druhou šanci a rozhodně ji nepromarnila. Sama jsem byla zděšená tím, co se stalo. A to šlo o fotografii pořízenou náhodně, zatímco já svoje holčičky fotila zcela cíleně!
Pan majitel ateliéru mi na rozhořčenou SMS už neodpověděl a tím se to vyřešilo, i když ona fotografie je k nalezení dodnes. Bohužel opustit internetové vody už tak snadné nebylo. I když jsem smazala nebo znepřístupnila všechny svoje profily, mnoho fotografií mých holčiček si žije dál svým vlastním životem na mnoha jiných blozích a reklamních recenzích. Velmi rychle jsem zjistila, že obepisovat majitele e-mailem nemá smysl, nereagoval skoro nikdo. Budu tedy zkrátka muset doufat, že mě za to dcery v dospělosti nebudou nenávidět. Kdysi mi někdo řekl, že co na internet dáme, to tam už zůstane. A já teď vidím, že měl pravdu. Jen já na to přišla skoro až příliš pozdě.
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenářky. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
Nemáš tam psát ty své slepičárny-Náno !!!