Nejlepší kamarádka se rozvedla: Zažít rozvod na vlastní kůži není nic příjemného, ale leckdy stačí i zkušenosti zprostředkované. Já mám jednu takovou čerstvě za sebou a nikomu bych to nepřála. A to tím spíš, že se sama s rozhodnutím své kamarádky zkrátka nedokážu ztotožnit.
Byly jsme na tom hodně podobně – obě jsme měly děti krátce po dvacítce. Kluci se nám narodili ve stejný rok a jejich mladší sestřičky také téměř stejně (bohužel ne dost na to, aby spolu mohly chodit do stejného ročníku). Naši manželé byli naší první známostí a zůstali jsme s nimi… A tak by se dalo ještě chvíli pokračovat. Jako dvojčata jsme sice nebyly, ale stejně…
Rozvod vždycky nejhůř odnášejí děti…
… a nemusí to být jen děti rozvádějícího se páru. Stačí, když si děti od našich kamarádů chodily vylívat srdíčko k těm našim. Byly nešťastné a já se jim ani nedivím. Ale my si potom museli dávat pozor opravu na každý krok. Stačilo jenom trochu zvýšit hlas (a to na sebe s manželem opravdu nekřičíme) a mladší dcerka přišla s brekotem, že se určitě také rozvedeme, jako teta se strejdou.
Starší syn zase zkoumal, jestli spolu dostatečně často spíme (protože i to je prý signálem blížícího se průšvihu) a snažil se po svém žehlit všechny průšvihy. Když nechal manžel špinavé ponožky u postele, hned je uklidil, když jsem já zapomněla zhasnout v kuchyni, hned to šel udělat – abychom se spolu docela určitě nepohádali. Kdyby to nebylo tak vážné, asi bychom se i posmáli.
Musíme začít chodit do kostela, jinak skončíme v pekle
A to navíc nebylo všechno. Rodina mé kamarádky byla věřící, ale nikdy to na odiv moc nedávali, takže nám to nevadilo. Na začátku jejich rozvodu stála nevěra, což mi vždycky v tomhle kontextu přišlo lehce úsměvné, ale nikdy jsem to nijak nekomentovala. Ovšem podle mého názoru se snažili si svoje chování nějak omluvit, takže začali na mše chodit častěji (samozřejmě každý zvlášť a brali s sebou i děti).
A jejich děti začaly očkovat naše děti – jinak se to totiž říct nedá. Když na nic nevěříme, skončíme prý v pekle. A když nechceme chodit my, tak ať alespoň pustíme do kostela děti. Manžel je na podobné řeči vysazený, takže mi dalo dost práce uvést všechno jakž takž do pořádku. Seznámila jsem své děti s různými náboženskými vírami a zdůrazňovala, že až budou dospělé, můžou si sami vybrat, kterým směrem chtějí jít. A nakonec to asi pochopily, ale dalo mi to práci a opravdu jsme nebyli daleko od toho, abychom jejich nejlepším kamarádům zakázali návštěvy v našem bytě. Jenže porozvodové peklo pokračuje dál.
Domluvit si návštěvy je skoro nemožné
Vždycky jsme měla svou nejlepší kamarádku za ženu, které není cizí slovo kompromis – a její manžel byl ze stejného těsta. Bohužel je nakonec udolaly takové ty drobné neshody. Řekla bych, že oba začali toužit po dokonalosti a to, nad čím bych já mávla rukou, se v jejich rodině stalo tématem na hádku.
Když šel její manžel do hospody s kamarády, stěžovala si, že je zase pryč. A když se tedy pro klid v domě rozhodl nikam nechodit, obvinila ho, že jí nedává žádný osobní prostor. A z druhé strany to bylo podobné. Žabomyší války, řeklo by se – a ony přitom skončily tím nejhorším možným scénářem.
A opravdu to nejvíc odnášejí děti. Rodiče si je střídají po týdnu – to by ještě nevadilo. Zatím bydlí ve stejném městě a školu kvůli tomu nebylo třeba měnit. Ovšem každý rodič se snaží uzurpovat maximum času s nimi. Neustále se plánují různé výlety a akce.
Na návštěvy u kamarádů přestaly mít obě děti skoro čas a přijde mi, že jim to chybí. A zase jsme se nakonec museli přizpůsobit my, pokud jsme naše děti nechtěli ochudit o kontakty. Má kamarádčin syn náhodou volno, protože mu odpadla lekce v lidové škole? Dozvídám se to ve chvíli, kdy už je s mým synem na cestě autobusem k nám. A že bych chtěla jít s dcerou do muzea? Až příště, protože právě teď musí jít domů za svou nejlepší kamarádkou, která má zrovna volno, protože mamince není dobře a na ten slibovaný výlet nejedou.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to neštve a doufám, že si všechno časem sedne. Ale nevypadá to. Korunu tomu totiž daly letošní Vánoce. Tatínek s maminkou se trumfují v drahých darech pro děti. Oba dostali věci, na které si podle mě rozumný člověk nemůže našetřit z normálního ročního platu – drahé herní konzole a vybavení pro hry k počítači, další elektroniku, knihy apod. Tak trochu se bojím, jestli se kamarádka neřítí do dluhové pasti. Ale stejně s tím nic neudělám, jak říká můj manžel. Nemám se pro to tedy trápit.
Ale pokud bych měla hledat nějaká pozitiva, kupodivu bych je našla. Sama už totiž vím, jak v životě opravdu nechci dopadnout. S manželem jsme to několikrát probírali a dohodli jsme se, že na různé malichernosti nebudeme brát zřetel. Raději se jim zasmějeme, než abychom se kvůli nim pohádali. A případnou nevěru si raději zatolerujeme, než abychom z toho dělali takovéhle divadlo. Vím, že na papír se to snadno píše, ale já tomu opravdu věřím. Než si podstoupit takovéhle martyrium, které odneseme nejenom my, ale i naše okolí, to se raději pořádně kousneme do jazyka.
A všem ostatním bych doporučovala totéž – zvlášť, když jsou ve hře malé děti. Hodně se mluví o střídavé péči, ale ve chvíli, kdy se děti stěhují z jedné domácnosti do druhé a rodiče spolu skoro nemluví, je to asi ještě horší, než když děti žijí u jednoho z nich a druhého navštěvují. Vidím to na dětech své kamarádky a vím, že těm svým bych to nikdy, ale opravdu nikdy neudělala.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
