Těšil jsem se na holčičku: O lékařské etice se v poslední době hodně mluví. Přesto však můžete v každé nemocnici narazit na až příliš bodrého doktora. Většinou je taková situace k pousmání, někdy je možná trošičku nepříjemná, ale někdy vám dokáže převrátit rodinný život úplně vzhůru nohama.
A přesně takhle se to stalo u nás. Kdybych věděl, co vím teď, nejspíš bych se okolo těhotenství své nastávající tolik neangažoval a to z mnoha různých důvodů. Ale poslechněte si to pěkně od začátku.
Bude to holčička
Když mi domů moje partnerka donesla první ultrazvukovou fotku „kulatého nic“ ve svém bříšku, nechtěl jsem tomu uvěřit. Nebyly to totiž ani dva roky, co jsme o první dítě přišli. Ale ona mě ujišťovala, že tentokrát určitě všechno vyjde tak, jak má. Je zdravá, dávala si pozor na jídelníček, přestala kouřit…
To všechno byla pravda, ale já si dovolil doufat, až když jsme překlenuli kritický třetí měsíc. Přesně tak. JSME. Nějak jsem k tomuhle oslovení začal sklouzávat a kamarádi se mi kvůli tomu smáli. Kdyby tak věděli…
Ale pak přišel první velký ultrazvuk. Rozhodně jsem si ho nechtěl nechat ujít. Vzal jsem si v práci volno a zamluvil na odpoledne také pěknou restauraci – protože když už, tak už. Mělo to být překvapení.
Těšili jsme se také, že si necháme říct pohlaví miminka, i když přítelkyně s neochvějnou jistotou říkala, že ví, že to bude holčička. Prostě to prý pozná a přiznám se, že byla tak přesvědčivá, že jsem tomu uvěřil i já a začal se už shánět po růžovém vybavení do pokojíčku. Jsem ze čtyř kluků, takže mít doma malou princeznu by byla příjemná změna. Ale vlastně mi to bylo jedno. Jen aby to bylo zdravé, jak se říká.
Nepříjemné překvapení na ultrazvuku
V nemocnici bylo ten den přeplněno a my čekali přes hodinu i přesto, že jsme byli objednáni na čas. Nevadí. Přítelkyně se odešla svléknout do kabinky a já vstoupil přímo do vyšetřovacího pokoje. Byla tu jen jedna židle – za plentou, tak jsem si sedl.
Jen jsem slyšel, jak do pokoje vstoupil lékař a ihned pozval přítelkyni dál. Nestihl jsem nijak zareagovat. Dveře kabinky se otevřely. Lékař pozdravil a následovala otázka, na kterou dodnes nezapomenu: „Tak tentokrát už si to necháte?“
Přítelkyně něco zamumlala, načež jsem zpoza plenty vystoupil já a nastalo trapné ticho. Lékař byl mou přítomností očividně překvapen a přítelkyně se mi vyhýbala pohledem. Nakonec jsme vyšetření absolvovali, ale já si stejně ten pohled na monitoru vůbec neužil. Mimochodem ano, je to holčička.
Ještě prý nebyla na dítě připravená
Okamžitě po odchodu z pokoje jsem na ni udeřil, cože to mělo znamenat. Předtím mi totiž řekla, že o dítě přišla. Potrat v prvním trimestru, to se stává. Pravda, bylo vidět, že nejdřív není z těhotenství nadšená, ale ujišťoval jsem ji, že všechno zvládneme, vypadalo to, že bude všechno v pořádku. A pak mi asi po týdnu zavolala prý přímo od lékaře. „Srdce přestalo být, musím na vyčištění.“ Tak to tehdy řekla.
Měla mi to dojít, ale nedošlo. Navíc vypadala smutná. A přitom šla ve skutečnosti na potrat.
Beze studu mi to přiznala, a i když se potom rozbrečela, nějak jí to už nevěřím. Prý nebyla na dítě připravená, ale já nechtěl nic slyšet. Ale teď už je to v pořádku, už budeme rodina. A navíc přece o nic nejde, vždyť dneska se chodí na potrat běžně.
V tom má asi pravdu. Ale já si pořád připadám zrazený. Udělala něco, s čím jsem nesouhlasil. Můžu jí vlastně vůbec ještě někdy věřit? Zatím jsme spolu, protože v jejím břichu roste moje dcera. Ale nevím, jestli jsem schopný tohle překousnout. Zatím to tak nevypadá. A dnes přece běžně děti vyrůstají v rozdělených rodinách – pokud bych tedy chtěl použít její argumentaci.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
