Zhroutila jsem se a nemohla se starat o své děti: Můj život se ubíral docela normální cestou a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo stát něco špatného. Navíc po prvním porodu jsem byla úplně v pohodě a vzala péči o miminko jako naprostou samozřejmost. Nic mi nepřišlo těžké, všechno jsem se rychle naučila a užívala jsem si chvíle s miminkem. Přitom jsem stále z domova na půl úvazku pracovala a zvládala to na jedničku. Velkou pomocí samozřejmě bylo to, že moje první dcera byla naprosto ukázkové miminko, které přibíralo tak, jak mělo, papalo všechny příkrmy, prospívalo tak, jak mělo, a nebylo ani příliš nemocné.
Po narození druhého dítěte
Vše se změnilo až s druhým dítětem. Syn se narodil po 3 letech a byl naprostým opakem dcery. V noci plakal, nechtěl sát mateřské mléko, často zvracel, diagnostikovali mu reflux atd. Já jsem samozřejmě po narození druhého dítěte přestala pracovat úplně, ale přesto to zřejmě bylo málo. Po spoustě probdělých nocí, kdy jsem se ráno musela věnovat oběma dětem – malá se nedostala do školky – si moje zdraví vybralo svou daň.
Já tomu říkám zhroucení, ale ve skutečnosti to byla tzv. laktační psychóza. Nebylo mi dobře, ale já to přehlížela. Pak jsem dostala děsivé noční můry. Neustále jsem měla nutkání utéct i s dětmi s domova. O děti jsem se strašně bála, což bylo naprosto iracionální, protože nám bezprostředně žádné nebezpečí nehrozilo. Ale ani mně, ani nikoho z mého okolí nenapadlo vyhledat odbornou pomoc.
Až jednoho dne mě sanitka převezla rovnou do psychiatrické léčebny. To už jsem zřejmě měla halucinace, ale já si z toho dne a ani z těch následujících nic nepamatuju.
Ještě že jsem měla babičky
Péči o děti převzaly obě babičky, za což jsem jim dodnes vděčná. Nicméně s malým miminkem si užily, přehazovaly si ho jako horký brambor, protože i jim v noci plakal, nepapal, zvracel, křičel… Byly mu tři měsíce. K tomu se jich dcera pořád ptala na maminku, protože tak dlouhé odloučení ještě nezažila.
Lékaři mě dali dohromady asi za 2 měsíce. S léky a doporučením, co mám a nemám dělat, a kdy případně opět vyhledat bezodkladně lékaře, jsem se vrátila domů. Pomalu jsem přebírala všechny své původní povinnosti včetně starání se o děti. Šlo to těžko. Byla jsem unavená, slabá, otupělá v důsledku léků. Babičky naštěstí příležitostně vypomáhaly dále.
Tento stav trval asi půl roku, než jsem se opět zajela do starých kolejí. O děti se starám – aspoň myslím – dobře. Dávám si pozor i na sebe, abych si toho nebrala moc. Už je to pár let a já přesto stále přemýšlím o tom, proč se to stalo a proč se to muselo stát zrovna mně. Jestli jsem tomu nemohla nějak zabránit? Nebo proč jsem nevyhledala pomoc dřív? Nemůžu se zbavit výčitek, že jsem opustila tak malé miminko – i když on si to samozřejmě nemůže vůbec pamatovat…
Více článků najdete na portálu mamci.cz
