Paranoidní porucha osobnosti patří do specifických osobnostních poruch. Jde o poruchu chování jedince, přičemž je téměř vždy spojena se závažným osobním či sociálním selháním. Jedná se o disharmonické postoje a chování, které se projevují především ve vztahu k jiným lidem. Porucha vede často k osobní nepohodě jedince, jelikož tento abnormální vzorec chování je trvalý a dlouhodobý.
Projevy paranoidní poruchy
Asi to občas někdy někdo z nás slyšel. Buď si přímo vyslechl, že je paranoidní, většinou po nemilé poznámce vůči svým nejbližším, anebo my sami jsme byli iniciátorem, když jsme o někom tvrdili totéž. Jedná-li se o běžné projevy a vzorce chování u jinak psychicky zdravých lidí, nemá toto naše oslovení žádné vážné opodstatnění a my se můžeme jít zase sladce usmířit. Projevy pravé poruchy jsou totiž závažnější. Člověk trpící paranoidní poruchou většinou splňuje těchto několik kritérií:
- Není schopen odpouštět
- Je nepřiměřeně citlivý na kritiku a odbytí, jeho reakce bývají abnormální a přehnané
- To, co ostatní říkají (i v přátelském duchu), si dovede přehodnotit jako nepřátelské a pohrdavé jednání druhých
- Mívá velmi bojovný smysl pro domáhání se vlastních práv, aniž by respektoval momentální situaci nebo okolí
- Je chronicky žárlivý
- Neustále zdůrazňuje jen a pouze vlastní osobu, svoje problémy a svoje starosti
- Veškeré události vysvětluje na základě „konspiračních“ teorií
Tímto typem poruchy jsou ve vyšší míře postiženi muži. Pokud dojde k diagnostikování poruchy, je ve většině případů nakombinovaná ještě s jinou psychickou poruchou osobnosti, „čistých“ paranoiků je asi jen 2,5%.
Postupem času se však porucha pouze zhoršuje, stejně jako se zhoršuje její průběh při jakékoli jiné nemoci. Nemocní lidé postupem času mívají velký strach ze závislosti, že zůstanou někomu tzv. „na krku“. Zároveň trpí nesmírným pocitem studu a zranitelnosti.
Soužití s takto nemocným člověkem je velice obtížné. Psychoterapie je na místě, jako jedna z omezených možností léčby, mnohdy je ale nutná i pro okolní rodinu nemocného. Ne snad proto, že by jim hrozilo podobné postižení, ale aby věděli, jakým způsobem mají s nemocným člověkem komunikovat a jak se k němu správně chovat.
Základem je volba správně zvolených slov. I když sám pacient je nadmíru negativní a nepřátelský, dalo by se říci, že to je jeho vlastní svět, ve kterém se svým způsobem cítí dobře. Z okolí však naopak potřebuje cítit pozitivní podněty, přátelskou atmosféru a vidět usměvavé obličeje okolních lidí.
Léčba?
Nevýhodou bývá fakt, že tyto poruchy obecně příliš léčit nelze. V případě těžkých stavů lze nasadit farmakoterapii, ale jde-li o lehčí stavy, jediný způsob je právě volba správné komunikace. Přes všechny negativa, která s sebou tato porucha nese, lze spatřit i několik malých optimistických pozitiv.
Takovíto lidé nebudou téměř nikdy nevěrní, budou spolehliví, co se finančního zajištění týče a budete s nimi mít jakousi „jistotu“. Oni vás nikdy ničím nepřekvapí, nekoupí zničehonic dáreček nebo nezaplatí prodloužený víkend jen pro vás dva. Nebudou ani příliš citově vřelí. Na pohlazení, úsměvy či zamilované sms je neužije.
Jde tedy spíše o to, jak moc to bude partnerovi vadit, co pro něj bude důležité a jakým směrem si bude představovat svoji budoucnost. Pokud půjde o člověka, který si rád zaplave v klidné vodě, soužití s paranoikem nebude snadné, ale bude možné. V případě, že bude partner toužit po rozvodněné divoké řece, raději by měl jít o dům dál. Člověk s paranoidní poruchou osobnosti pro něj asi nebude ten pravý.
Více článků najdete na portálu mamci.cz