Odmítla jsem ho a přesto jsme nakonec spolu: Když jsem Marka v 17 letech poznala na vesnické pouti, byla to láska na první pohled. Věděla jsem zkrátka, že on je ten pravý a Marek to cítil stejně. Chodili jsme spolu pět let a byli jsme hodně šťastní. Pak ale přišel zlom. Napsala mi moje sestra, která se usadila ve Finsku a nabídla mi velmi dobře placenou práci. Dokončila jsem v té době školu a uvažovala, co budu dělat dál a tohle byla skvělá příležitost. Vážně jsem chtěla odcestovat a získat nové zkušenosti – navíc s podporou sestry, takže nehrozilo, že budu na všechno sama. Zkrátka ideální příležitost!

Domluvili jsme se s Markem, že to jednoduše zkusím. Jak se ale ukázalo, on vůbec nechtěl, abych odešla a v předvečer odletu mě požádal o ruku. Byla to žádost se vším všudy – prstýnkem, kyticí i romantickou hudbou. Ale já se cítila zrazená, protože mi celou tu dobu lhal o tom, že mu můj odlet nevadí a že na mě klidně počká. Opravdu, copak by tohle udělat milující chlap? Náhlý zkrat to určitě nebyl, všechno to měl tak dobře připravené…

Odmítla jsem ho a odletěla s tím, že se za půl roku vrátím a uvidíme. Po třech měsících jsem mu napsala dopis a rozešla se s ním. Tak nějak to prostě všechno vyprchalo. Přes Skype nebyl stále k zastižení, na e-maily neodpovídal… A to se nezměnilo. Ani na ten dopis mi neodpověděl a já celou záležitost považovala za uzavřenou. Tedy ne, že by se na obzoru rýsoval někdo další, vlastně jsem byla spíš jako kůl  v plotě, ale tak nějak se mi nechtělo živit na dálku vztah, který stejně vypadal, že nemá budoucnost.

Mezitím se sestře narodilo miminko, takže jsem jí ve volném čase pomáhala a domů se vrátila až po více než třech letech. Měla jsem zkrátka úplně jiné starosti a vlastně se mi v cizí zemi začalo i líbit. Nebýt rodičů, kteří pořád naléhali, že alespoň jedno z jejich dětí by mělo zůstat doma, bych tam možná i zůstala. Nevím.

Měla jsem z opětovného setkání s Markem trochu strach, ale říkala jsem si, že po takové době naše city už určitě vyprchaly. Ale náhodné setkání v kostele nás oba přesvědčilo o opaku. On sice měl v té době přítelkyni, ale přesto jsme se několikrát potají sešli. Jen tak – spíše abychom si popovídali než cokoli jiného. Byla žárlivá, takže oficiální pozvání na kávu nebo dokonce na skleničku rozhodně nepřipadalo v úvahu. Nechápala jsem, co na ní Marek vidí, ale co. Vždyť já o něj vlastně nestála. Nebo jsem si to alespoň říkala.

Ona nám na to ale přišla a začala Markovi dělat ze života peklo. Dokonce si opatřila těhotenskou knížku a tvrdila, že je těhotná. To jsme tenkrát nevěděli, vypadala totiž úplně jako pravá. V první chvíli to pro mě byl šok. Nechtěla jsem trhat Marka od budoucí rodiny a scházet jsme se přestali z mojí iniciativy. Ona na nás ale útočila stále. Dokonce si opatřila i moje telefonní číslo a posílala mi výhrůžné esemesky.

Asi po měsíci Markovi řekla, že potratila. Tvářila se strašně ublíženě a obviňovala ho z toho. Kdyby prý nebyla v takovém stresu, nikdy by se to nestalo. Jemu se to ale nezdálo a nakonec z ní dostal přiznání, že si všechno vymyslela. Okamžitě se s ní rozešel a od té doby jsme pořád spolu. Volal mi to hned, jakmile vytáhla paty z domu. Viditelně se mu ulevilo a mě také.

Do Finska jsem se už nevrátila. Lukrativní práce i exotické prostředí mi najednou přestaly připadat tak důležité. Někdy člověk zjistí, co má, až ve chvíli, kdy o to přijde. Jako já. Já měla ale štěstí a svůj největší životní omyl nakonec neudělala. Žádost o ruku s květinami a vším tím ostatním se sice zatím nekonala, ale to vůbec nevadí. Vlastně si tak říkám, jestli teď nejsem na řadě spíš já. Koneckonců, dneska už se to tak nehrotí, a navíc mu to asi tak trochu dlužím. Co myslíte?

Více článků najdete na portálu mamci.cz

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na