Můj otec je tyran: Děti by měly mít přísnou výchovu. Stromek se musí ohýbat, dokud je mladý. Škoda každé rány, která padne vedle – taková slova mě z úst mého otce provázela celé dětství. Ani pro ránu se nešlo daleko, naštěstí to otci vydrželo jen do puberty. Byli jsme dva kluci a asi usoudil, že takhle s námi už nic nepořídí.
Tak to zkoušel jinak – na pořadu dne byly nejrůznější zákazy a příkazy, dlouhé „hovory do duše“ a tak podobně. Bratr z toho kolotoče utekl poměrně brzy – získal stipendium v Anglii a také tam zůstal, mně to trvalo déle.
Dítě na cestě si vyžádalo nouzové řešení
Původně jsem si nemyslel, že bych se v šestadvaceti oženil. Spíš jsem si chtěl užívat. Ale když moje přítelkyně (znali jsme se asi půl roku) nečekaně otěhotněla, bylo jasno. Na přetřes přišla také otázka bydlení. Neměli jsme ještě příliš našetřeno, takže nebylo možné si moc vyskakovat. A proto souhlasila, že budeme alespoň prvních pár let bydlet v domě mých rodičů.
Když nad tím nad přemýšlím, bylo to nejspíš tím, že mého otce ještě prakticky neznala. K návštěvám se uměl chovat dobře a já o něm moc nemluvil. Asi ze studu. I když tehdy mi na jeho chování vlastně nic zvláštního nepřišlo. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl nevidět.
Otcova tyranie začala postupně
To, že se mu pořád něco nelíbí, jsem měl na talíři každý den. Byl jsem na to zvyklý a snažil se si to nebrat až tak osobě. Ale moje žena něco takového neuměla. Z rodiny byla zvyklá na něco docela jiného. Jejich rodina byla opravdu velká a jak mě za začátku všechny ty oslavy a grilovačky děsily, velmi brzy jsem se na ně začal doopravdy těšit. Paradox, že?
Uštěpačných poznámek na adresu mojí ženy jsem si ze začátku nevšímal. Těhotná přece neznamená nemocná. Na těhotenství nelze svádět svou lenost – a tak podobně. Když si mi postěžovala, ujistil jsem jí, že tatínek jenom žertuje, že on už je prostě takový. Navíc i moje máma se chlubila tím, jak v těhotenství dělala úplně všechno a mého bratra dokonce málem porodila na stohu.
A pak se nám narodil syn. Táta s mámou z něj byli nadšení, u nás v horním bytě byli pečení vaření. Ale odnést na pohlídání si ho nechtěli, aby se moje žena třeba vyspala. Měl jsem dost náročnou práci a doufal, že jí moji rodiče pomohou, ale nakonec si musela vzít volno její matka. Kategoricky odmítla přijet za námi, takže druhou půlku šestinedělí strávila moje manželka u ní. Vrátila se nádherně odpočinutá, ale bohužel to moc dlouho netrvalo.
Ve třech měsících se totiž u synka projevily opravdu úporné koliky. Bylo třeba mu neustále masírovat bříško, pomáhat s vyprázdněním rektální rourkou… Bylo to náročné a já si navíc připadal jako idiot. Nic z toho jsem totiž neuměl a uklidnit hystericky ječící dítě bylo nad moje síly. A když mi rodiče nabídli, že můžu přespávat dole, abych se vyspal do práce, nepřipadalo mi na tom nic špatného.
Manželku jsem uklidňoval, že to určitě brzy přejde, že to miminka mívají. Aspoň na procházku jsem se s mrňousem snažil chodit, když konečně navečer usnul a já měl zrovna volno. Myslel jsem si, že si moje žena zatím pěkně odpočine…
Když začal křičet na moji ženu, rozhodl jsem se říct dost
Někdy si opravdu lehnout šla, jindy ne – podle toho, kolik bylo doma práce (alespoň tak mi to říkala). Jednou nás však na procházce zastihl protivný déšť, takže jsem s kočárkem zamířil domů dřív. Synek hezky spinkal v kočárku, tak jsem ho nechal v předsíni a potichu se vyplížil nahoru. A našel manželku, jak tvrdě spí vedle dětské postýlky. V náručí měla balík vyžehleného oblečení, které se asi zrovna chystala uložit do skříňky. Politoval jsem ji, jak musí být utahaná a šel rozestlat s tím, že jí pak pomůžu do postele.
Jenže mezitím dorazil nahoru můj otec. Slyšel jsem, jak na ni hystericky řve. Jak si jen mohla dovolit ve dne spát. Co pak nevidí, kolik je tu všude práce? Hlavně, že nechá jeho syna (tím myslel mě), aby se někde tahal s tím parchantem. Nevěděl, že jsem doma a o to víc ho překvapilo, když jsem ho seřval taky. Bez pardónu jsem ho vyhodil z našeho bytu (což se neobešlo bez kupy nadávek) a další dobrou půlhodinu utěšoval ženu, ze které se to najednou začalo všechno sypat. Jak na ní tchán nenechá nic dobrého, jak jí nikdo s ničím nepomůže, jak se tu cítí mizerně.
A to byla poslední kapka. Sbalil jsem nám kufry. Doslova. Na moji rodinu nikdo křičet nebude. Ještě ten večer nás u sebe nechal přespat kamarád. Brzy jsem našel byt 2+1 za pěknou cenu a vrhli jsme se do pronájmu. Nemohli jsme si vyskakovat, ale rozhodně to bylo lepší, než život u rodičů. To mi žena řekla, když mi s pláčem při pohledu na náš vlastní malý byt, padla kolem krku.
Pár let jsme na tom sice nebyli co do financí i všeho ostatní dobře, ale dostali jsme se přes to. Teď už máme dvě další děti a pěkný malý domek na vesnici. Ale myslím si, že by se nic z toho nestalo, kdybych v sobě nenašel tu sílu a neposlal vlastního otce tam, kam slunce nesvítí. A mrzí mě, že jsem předtím neviděl, jak ošklivě se k nám všem choval. Stačilo málo a mohlo nás to úplně zničit.
Nedivím se, že se bratr odstěhoval, ani že od nás máma jak jen mohla utíkala do práce. A to je můj další úkol. Přesvědčit ji, že život s takovým tyranem nemá cenu. Rád bych, aby od něj odešla a svoje stáří si užila v klidu, bez věčných výčitek a lamentování. Zatím nechce o ničem jiném ani slyšet, ale já věřím, že ji přesvědčím. Když jsem to dokázal já, tak ona přece taky. Je to moje milovaná máma a otec je tyran!
Článek je zpracován na základě skutečného příběhu čtenáře. Fotografie mají ilustrační charakter.
Více článků najdete na portálu mamci.cz
